Prý nejkrásnější část Camina. A zároveň ta, která člověka umí rozebrat zevnitř úplně nejvíc. Meseta. Dlouhé roviny. Minimum stínu. Horizont, který se skoro nemění. A hlava, před kterou už se není kam schovat.
11. den → Burgos (41,5 km)
Dnešní ráno začalo jako každé jiné. Vstávačka na první zavibrování telefonu. Naházet věci do batohu a pak se přesunout do společenské místnosti, abych se sbalila tam. Snažím se být ohleduplná k těm, co ještě spí. Což se bohužel nedá říct o všech. Prvních pár kilometrů vede lesem do kopce. Dlouho jdu sama. Po nočním dešti se po cestě valí voda a moje nepromokavé ponožky mají už druhý den zátěžový test. Když dojdu na rovinku, konečně se rozední. Kouknu do lesa vedle sebe a tam taková ta regulérní hororová tma. Hustý les, kde nevidíte dál než za první řadu stromů. Naštěstí už přede mnou i za mnou vidím lidi. Takže dobrý. Pravděpodobnost, že mě sejme vrah, se rozkládá mezi víc potenciálních obětí.
Dnešek se střídá mezi lesní cestou, silnicí a malými vesničkami. Celý den se tak trochu neúmyslně předháním s jedním klukem. Vždycky se jen pozdravíme a jdeme dál. Zato s pánem, který jde přede mnou, si povídá celé kilometry. Postupně skoro všichni odpadávají do bližších albergue. Jen my dva pořád držíme stejné tempo. Nejspíš máme oba stejný plán – 40 km do Burgos. Začne pršet. Když ho znovu míjím, nabídnu mu pomoc s pláštěnkou, se kterou trochu bojuje. Něco zažbleptá, že to zvládne. A mně v tu chvíli dojde, že má horší angličtinu než já. Je to Francouz. Stejně jako ten pán, se kterým si chtěl povídat. Jmenuje se Jeremy. A ano – když vyslovoval svoje jméno, to „R“ znělo naprosto francouzsky.
Do města přicházíme skoro zároveň a oba zastavujeme na semaforu. Červená. Nic nejede, ale já čekám. On jde. Myslel si, že půjdu taky. Když přejde, otočí se a vidí mě stát opřenou o hůlky. Oba se začneme hrozně smát. Česky na něj zavolám, že vyhrál. A čekám dál. Kdyby tak věděl, jak trpí můj vnitřní Braňo. (Poznámka pro nezasvěcené: Zuzka na minulém Caminu pojmenovala moji poruchu podle týpka ze Survivoru, který měl taky extrémní potřebu dodržovat pravidla.)
Poslední kilometry už vedou městem. Spíš se plazím, kochám a sleduju, kam si později půjdu nakoupit zásoby. Nakonec dorazím do hostelu. A koho tam nepotkám. Samozřejmě Jeremyho.
12. den → Castrojeriz (46 km)
Dneškem začíná prý nejhezčí etapa Camina – Meseta. Meseta označuje rozsáhlou vyvýšenou rovinu ve středu Pyrenejského poloostrova. Dlouhý úsek mezi Burgosem a Leónem. Jenže Meseta není prý jen krajina. Je to stav mysli. Mizí rozptýlení. Žádné hory. Minimum stínu. Jen cesta a horizont. A právě tím člověka donutí zpomalit, zjednodušit a obrátit pozornost dovnitř. Aspoň tohle všechno jsem se dočetla. Ráno jsem si přispala o 30 minut. A přišla jsem tím o svůj ranní klid. Hned po odchodu z albergue zastavuji a fotím katedrálu. Je nádherná. Vedle mě se objeví další Francouz, který si chce hrozně povídat. Pianista. A vypadá přesně tak, jak si člověk představí pianistu. Dám mu chvíli šanci na small talk… ale má rychlejší tempo, takže mizí. Naštěstí. Jdu sama.
Slunce, ranní mlha, krásné světlo. Jenže pořád někdo přede mnou a někdo za mnou. Naštěstí má každý jiné tempo i počet zastávek, takže se to časem roztrhá a zase jdu víc sama. A měli pravdu. Krajina směrem do Hornillos del Camino je nádherná. Vypadá přesně jako tapeta na starém Windowsu, který jsme měli jako děti.
Po cestě míjím malý kostelík. Většina poutníků pokračuje dál, ale já většinou nakouknu dovnitř, když je otevřeno. Sundám sluchátka a uvnitř hraje nádherná hudba. Vítá mě milá řádová sestřička. Chce si povídat. Umí skvěle anglicky. Říká mi, že její dědeček pocházel z Česka, ale oženil se do Tyrolska. Ona už se narodila ve Španělsku. Ale má k Česku hezký vztah. Při rozloučení mě obejme, dá mi požehnání a na krk přívěsek. „Ať tvůj život provází zázraky.“ A upřímně? Tyhle malé momenty mi dávají víc než roky chození každou neděli do kostela.
Když dojdu do vesnice, kde jsem chtěla původně zůstat, nějak si to rozmyslím. Je ještě brzy a před každým albergue sedí spousta seniorů čekajících na otevření. Tak jdu dál. Další vesnička – Hontanas – je mimochodem nádherná. Takové wellness centrum pro poutníky.
Po pár dnech už některé lidi poznávám podle chůze. Takže když uslyším rytmické ťukání hůlek o zem, vím, že mě zase dohání Jeremy. Jen pro pořádek – dneska jsem byla první já.
Pořád mám dost energie, tak pokračuji dál. Po 45 kilometrech konečně docházím do Castrojeriz. Jenže je 16 hodin a já nemám rezervaci. Všechna albergue, která obejdu, jsou plná. Do další vesnice už se mi fakt nechce. Naštěstí nacházím poslední místo přes Booking v malém albergue. Beru ho okamžitě. Pak už jen zásoby na zítřek, krátká procházka vesnicí… a spát.
13. den → Frómista (26,5 km)
Na dnešek jsem si dopřála devět hodin spánku. Respektive ležení v posteli. Vzhledem k chrápajícímu orchestru. Nikdy bych nevěřila, že je možné při chrápání vydávat tolik různých tónů a zvuků. A většina byli starší lidé, kteří si ještě navíc potřebovali dvacetkrát za noc posvítit na cestu na záchod.
Včera jsem si udělala rezervaci, takže dnes nemusím spěchat. Hned za vesnicí nás čekal pořádný kopec. Naštěstí tam nechávám velkou část poutníků za sebou. A ten výhled nahoře stál za to. Téměř o samotě. Východ slunce osvítil pole, krajinu i větrné elektrárny v dálce.
První část dne si říkám, co všichni s tou Mesetou mají. Krásná jarní příroda, rovina, zeleno. No jo. Pak přišlo poledne. Zastavím si u kostela na „jabko pauzu“ a jakmile znovu vstanu… jde to nějak hůř. Ztuhlé nohy. A už chápu, proč normálně skoro nezastavuju a jím za pochodu. Jenže s hůlkama se to moc nedá. Mimochodem pořád nevím, jestli se mi s nimi chodí líp, nebo hůř. Ale poslední kilometry, ve dnech nad 30 km, rozhodně zachraňují. Posledních deset kilometrů bylo dnes opravdu výživných. Pravá Meseta. Pořád stejná krajina. Minimum stínu. Pořád rovně. Žádná změna. Nic, čím by člověk zaměstnal mozek. Ani cesta kolem vodního kanálu ve stínu to nezachránila. Počítala jsem si kroky. Zpívala si v duchu. Takové menší poutnické trpěníčko.
Do Frómisty nakonec dorazím úplně hotová. A jako odměna? Shannon z USA, kterou potkávám už asi od třetího dne. A taky zjištění, že chrápající orchestr ze včerejška je znovu se mnou na pokoji. Jupí.
Večer se mě milý starý Australan Steve ptá, kolik mi je. „33.“ Nejdřív mi to nechce věřit. A pak pronese: „To už bys měla být vdaná a mít děti.“ Když pokrčím rameny a odpovím: „Shit happens,“ podá mi Snickersku. Jo. Ta evidentně vyřeší všechno.
14. den → Carrión de los Condes (23 km)
Noci jsou tady čím dál lepší. Možná únavou přestávám vnímat cizí chrápání. Stejně jako batoh na zádech. Ráno se ve společenské místnosti potkávám s Shannon. Musíme se smát. Já tejpy na pravé noze kvůli achilovce. Ona obvázanou levou nohu plnou puchýřů. Dohromady máme dvě funkční nohy. Říkáme si, že dnes dáme pomalejší den. Jen 20 km. Vyrazím první a opravdu se snažím držet šnečí tempo. Aspoň prvních pár kilometrů. Než se svaly zahřejí. Pomalá chůze mi ale ničí kyčle. A pak mě stejně předběhne Shannon. Kulhá. Jednu nohu jde přes špičku. Ale pomalu chodit neumí. Tak svým kulhavým vojenským tempem mizí v dálce. Já se mezitím kochám. Východ slunce, zpěv ptáků, vůně rána… a hlavně žádný small talk.
Těsně před Carrión de los Condes mě zastihne déšť. 20 kilometrů i pomalým tempem zvládnu překvapivě rychle. Jsem tam ještě před jedenáctou. Albergue otevírají mezi 11:30 a 13:00, takže vybírám první otevírající – Albergue Espíritu Santo. Check-in dělá řádová sestřička. Španělsky. Naštěstí někdo překládá do angličtiny. Pravidla jsou přísná: ženy a muži zvlášť, manželé taky zvlášť, žádný alkohol, povinná modlitba v 18:00. A kdo s tím má problém, může jít jinam. Upřímně? Mně spaní bez chrápajících týpků zní jako luxusní wellness. Takže si dávám půlden pohody a rekonvalescence. Tohle místo má zvláštní atmosféru. Celé město vlastně taky. A navíc – dneškem mám přes 400 km. Jsem za půlkou.
Místo modlitby nás sestřička nakonec donutila zpívat. Bylo to hezké… ale nikdo nechtěl zpívat sám. Ona si nás u toho ještě chtěla natáčet. Anglicky neuměla skoro nic a tvrdila, že proč by se učila anglicky – radši se máme všichni naučit španělsky. Pak nás nahnala na mši. A na konci jsme dostali papírovou hvězdičku a požehnání, ať zvládneme cestu do Santiaga… i životem. Kéž by to fungovalo.
15. den → Terradillos de los Templarios (28 km)
Dnes od rána poprchávalo. Pak chvíli svítilo slunce. Pak zase pršelo. Chvíli hodně. Chvíli málo. Jako kdyby Meseta nebyla dost náročná sama o sobě. Vědomě zpomaluju kvůli achilovce, ale jít pomalu v dešti není úplně příjemné. Člověk už ani nemá prostor něco overthinkovat. Prostě jde.
Kamínky křupou pod podrážkami. Déšť bubnuje na pončo. A já si uvědomím, že si fakt musím koupit normální pláštěnku i s prostorem na batoh. Pončo půjčené od mamky má totiž díry na ruce, kterými na mě celý den prší. A bílé ručníčky na obličej taky nebyly nejlepší nápad. Schnou týden. Po sušení na batohu jsou stejně zaprášené. A rozhodně už nejsou bílé. Takže vlastně jen zbytečné gramy navíc.
Po 28 kilometrech to dnes zapíchnu v nejbližší vesnici. Končím zase kolem poledne. A pak trochu nevím, co se zbytkem dne. Musím odpočívat. A mluvit s ostatními poutníky… Navíc tohle je opravdu mini vesnička. Není tu ani obchod. Okolnosti mě tak donutí jít poprvé na večeři do restaurace. Po delší době budu mít aspoň teplý jídlo. Zítra je neděle a všechno bude zavřené, takže si musím šetřit zásoby. Logisticky jsem si to úplně nepohlídala. Občas totiž ztrácím přehled, co je za den. Občas se ztrácím i já. Ale pokaždé, když uvidím žlutou šipku, vím, že jdu správným směrem.
15 dní.
445 kilometrů v nohách.
A pořád pokračuju dál.
Buen Camino.