Poslední den. Santiago de Compostela. Město, které je celé týdny cílem, člověk ho vidí na každé ceduli a přitom si vlastně vůbec neumí představit ten okamžik, kdy do něj po takové době opravdu dojde. A pak se to stane. Po 855 kilometrech.
26. den → Santiago de Compostela (13 km)
Poslední den. Je to tady. Na dnešek jsem se vyspala překvapivě dobře. Cizí chrápání mi už nejspíš zní jako šumění deště. Počasí je dnes za odměnu. Teplo a sluníčko. Přesně jak jsem si přála. Z Lavacolly do Santiaga je to už jen pár kilometrů. Jenže právě těch posledních deset bývá na Caminu nejtěžších. Ne kvůli převýšení. Ne kvůli nohám. Ale kvůli tomu zvláštnímu tichu uvnitř člověka, kdy si začíná uvědomovat, že něco končí.
Jako zázrakem mě nic nebolí. Poslední kilometry si vlastně užívám a zároveň nechci, aby někdy skončily. Můžu žít na Caminu věčně? Jen chodit a nic neřešit? Cítím se tady sama sebou. A chůze je něco, v čem nacházím zvláštní klid a uspokojení. Ale možná mám jen sebedestruktivní sklony a zálibu v utrpení. Kdo ví.
Lavacolla je nenápadná vesnice kousek od letiště. Místo, kolem kterého by člověk normálně jen projel. Na Caminu ale dostává jiný význam. Právě tady se kdysi poutníci symbolicky omývali před vstupem do Santiaga de Compostela. Po stovkách kilometrů prachu, potu a deště. Jako by chtěli do města vstoupit očištění. Nejen na těle, ale i uvnitř. I my jsme si tady včera dopřáli dlouhou horkou sprchu. Vyplácala jsem asi půl kokosového mýdla, které bylo k dispozici. Umýt vlasy. Vyprat všechno oblečení. Umýt boty od bláta. Ať nám to dnes sluší.
Když jsme ráno vyráželi, vzduch byl studený a všude kolem visela typická galicijská vlhkost. Ten druh mlhy, který dokáže ztišit celý svět. Jen zpěv ptáků, kroky poutníků, občasné „Buen Camino“ a zvuk holí dopadajících na cestu. A zvláštní směs emocí. Těšení. Vděčnost. A trochu smutek. Protože Camino člověku vleze pod kůži mnohem víc, než čeká. Nebo aspoň mně. Možná to bylo delší vzdáleností než před pár lety. Možná tím, že jsem šla poprvé sama. Nic z toho, co jsem tu zažila, by mě nenapadlo ani ve snu. A to jsem neměla vůbec žádná očekávání.
Cesta z Lavacolly pomalu houstne. Přibývá lidí i ruchu města. Na cestu nám svítí krásné oranžové sluníčko a za zády máme nádherný východ slunce. Takových jsem kvůli dešti na Caminu moc nezažila. A tak se pořád otáčím. Dělám další hluboký nádech a výdech. Užívám si opravdu každou sekundu. Možná jsem to našla. To pověstné žití tady a teď. Ten okamžik, kdy cítíte první ranní paprsky slunce na tváři. Kdy vnímáte vůni všeho kolem. Kdy slyšíte úplně všechno. I vlastní tlukot srdce. Teď už jen najít správnou kavárnu na snídani. A to se nám dlouho nedaří. Včera jsme se přece domluvili, že si poslední ráno uděláme hezké. Naštěstí asi po šesti kilometrech nacházíme kavárnu, která odpovídá italským standardům. Káva a napolitana. Evidentně palivo Italů. Protože hned potom Gabriele opět ožívá, začíná zase zpívat a poslední kilometry jsou okamžitě veselejší. Poslední vtípky o tom, že si na něj při každé kávě a sladkém pečivu vzpomenu. A má pravdu. Nejspíš vzpomenu.
Přesto všechno si člověk pořád nese svůj vlastní příběh. Svůj batůžek v hlavě. I když je o těch 855 kilometrů zkušenější. Každý poutník jde poslední kilometry trochu jinak. Někdo rychle, skoro běží do cíle. Jiný schválně zpomaluje, jako by chtěl ten konec ještě chvíli oddálit. To byl i můj případ. Myslím, že jsem za celé Camino nikdy nešla tak pomalu. Vědomý krok na každou kočičí hlavu. Rozhlížela jsem se po okolních domech, jako bych tu byla poprvé. Pak přišlo místo, odkud poutníci poprvé spatří věže katedrály. A najednou je to skutečné. Tolik dní cesty. Tolik bolesti nohou, ranního vstávání, rozhovorů s cizími lidmi i sama se sebou. A najednou tam je. Santiago. Stejné jako před čtyřmi lety. Nic se nezměnilo. A přece se změnilo úplně všechno. Poslední kilometry vedou ulicemi města. Už žádné lesy ani štěrkové cesty. Jen kamenné uličky, hudba, hlasy a zvláštní energie místa, kam lidé přicházejí už stovky let. Lidé z celého světa mířící právě sem. A Gabrielovo trpící „Oh mia Dio“ při každém kroku.
A pak člověk projde pod podloubím a vstoupí na Praza do Obradoiro. A tam stojí. Katedrála Santiago de Compostela. Obrovská. Tichá. A přesto plná emocí všech lidí, kteří sem kdy došli. Nečekala jsem, že poslední stovky kilometrů půjdu s někým. A už vůbec ne, že společně dojdeme až do cíle. Ale jsme tady. Spolu. Těžko říct, jestli bychom to jeden bez druhého zvládli. Nejspíš ano. Ale trpět spolu bylo většinou příjemnější. Často jsme si nerozuměli, ale tady to vlastně nebylo potřeba. Ten jeden jediný pohled stačil. Přežili jsme. Jsme tady. Dvě nohy, které ještě pořád drží u těla.
Camino totiž není jen cesta do Santiaga. Je to začátek další cesty. Nových přátelství. A života, který mi po 855 kilometrech připadá nějak jednodušší. Došli jsme si pro certifikát. Je na něm sice jen 779 kilometrů a ne kilometry, co jsem skutečně nachodila, ale to vůbec nevadí. Ubytovali jsme se v hostelu a ve dvanáct jsme šli na mši. Minule jsem ji nestihla, takže to pro mě bylo úplně nové. Bylo to zvláštně dojemné. Ta energie všech lidí, kteří to zvládli. Kteří došli do cíle. Ať už z jakéhokoliv důvodu. Všichni na jednom místě. Všichni značně zdrchaní a použití, ale s uspokojením ve tváři. Někteří si možná opravdu odlehčili svůj pomyslný batůžek plný starostí. Někteří možná ne. Ale jsem si na sto procent jistá, že nikdo ho nemá těžší než na začátku cesty. Rozhodně jsme lehčí minimálně o pár slz a několik kilogramů vlastní váhy.
Potom jsme se chvíli procházeli městem mezi suvenýry a davy lidí. Gabriele šel následně do Decathlonu pro nové boty a já koupit pohledy. A právě s těmi pohledy jsem si pak sedla před katedrálu a asi dvě hodiny vám všem, na koho mám adresu, psala všechno, co jsem měla na srdci. Nepřišlo žádné velké znovuzrození. Jen jsem si možná víc uvědomila věci, které jsem už dávno věděla. Jsem pořád stejná. Jen možná verze 2.0. Kdo ví. Snad těch Errorů bude méně.
Tentokrát jsem ale měla čas opravdu sama prožít to, co jsem zvládla. A tentokrát ten pocit uspokojení opravdu přišel. O pár hodin později. O několik hlubokých nádechú a výdechů později. Po hodině bezmyšlenkovitého koukání na sluncem ozářenou katedrálu z podloubí domu naproti. Pak jsem se ještě několik hodin sama toulala uličkami Santiaga. Nohy potřebovaly chodit. Mám totiž trochu pocit, že když zastaví, už se znovu nerozejdou. Jenže já s nimi chci pokračovat ještě dál. Pěšky do Finisterre. Ještě čtyři dny. Ještě 120 kilometrů. Ještě chvíli, než to celé opravdu skončí. Pro mušli. A pak přijde goodbye. Které možná nikdo z nás nechce.
Večer jsme se znovu sešli s Gabrielem. Před několika dny v Leónu, když jsme ještě ani neznali jméno toho druhého, jsme si slíbili, že pokud to přežijeme, půjdeme v Santiagu na rande. Kamarádské rande. A tak jsme šli. Udělal rezervaci v italské restauraci. Jak jinak. Já si přála pizzu. Těšila jsem se na ni celých 26 dní. Všechno objednal a málem dostal infarkt, když jsem řekla, že bych chtěla Aperol Spritz. „To je nelegální,“ povídá mi. „To Italové k pizze nepijí.“ Neustoupila jsem. Já jsem ušla 855,5 kilometru. Já chci pizzu Margheritu a Aperol Spritz. A taky jsem je dostala. Musela jsem sníst předkrm, protože „tak se to prostě dělá“. A když jsem začala jíst pizzu příborem, málem dostal druhý infarkt. Takže teď už mám italské základy správného stolování, nekonečné přednášky o kávě a rozsáhlé znalosti o tom, co se kdy smí a nesmí jíst. Třetí infarkt málem dostal, když jsem odmítla tiramisu, protože jsem byla přejedená k prasknutí. „Na dezert má žaludek vždycky místo.“ Prý je to vědecky dokázané. Nejsem si jistá. Ale možná bude příště raději chodit na rande zase s Italkami. Já se totiž naše neomalené české způsoby jedení italského jídla asi nikdy úplně nepřeučím. Ale už navždycky si na to při pohledu na pizzu vzpomenu. S úsměvem.
Terapeutka mi před odjezdem řekla, ať nemám žádná očekávání. Že na Caminu každý zažije přesně to, co má. Tak jsem možná potřebovala potkat svého osobního italského kuchaře. Kdo ví. Nebo jsem jen potřebovala zjistit, že všechno perfektně zvládnu i sama. Že trávit čas sama se sebou mi vlastně vůbec nevadí. Ale ve dvou je to někdy prostě větší zábava. Strach z mluvení anglicky i ze sólo cestování jsem tady taky úspěšně pohřbila. Mám pocit, že teď už mě v plnění mých snů opravdu nic a nikdo nezastaví. A že nic není nemožné.
Celkem 855,5 kilometrů + dalších 10 kilometrů chození po Santiagu de Compostela.
Buen camino.