Myslela jsem si, že Santiago bude cíl. Poslední tečka. Konec cesty. Jenže když jsem stála před katedrálou přišel nápad pokračovat dál. Pěšky. Jako by tělo potřebovalo svoji dávku chůze. Až tam, kde končí pevnina a začíná oceán. Do Finisterre (Fisterry). Na konec světa. A tak jsem po 855 kilometrech pokračovala dál.
27. den → Negreira (28 km)
19. května, v úterý, jsme nestihli se Zvonkem oslavit jeho narozeniny. A tak mu píšu, v kolik dnes dorazí. Sdílí mi živě polohu a já ho celý den kontroluju jak nějaká přehnaně starostlivá camino matka. Celé dopoledne chodíme bez batohu. A je to skoro až divný. Jako by byl člověk najednou o dvanáct kilo lehčí a mohl skoro létat. Mezitím si dáváme kávu a snídani, brouzdáme uličkami Santiaga a kupujeme dort pro poutníky a svíčky. Teď. Teď už jsou na náměstí. A tak běžíme překvapit Zvonka. Je dojatý. Dnes už prý po několikáté. Věřím, že to byl nejlepší dárek, jaký jsme mu mohli dát, a že na to nikdy nezapomene. Po tváři mu tečou slzy a na rtech má obrovský úsměv. Adoptoval si ty nejlepší camino děti. A tak se všichni znovu shledáváme. Nevíme, jestli je to naposledy. Ale místo goodbye si raději říkáme see you.
Cestou na albergue pro batoh potkávám na ulici sedět Zoltana alias tasmánského čerta. Pivo. Cigareta. A ten blažený výraz člověka, který to zase zvládl. Je to jeho třetí Camino a stejně má v očích úplně stejnou radost jako všichni ostatní. Nikdy jsme si spolu nějak dlouho nepovídali, ale stejně mě hned po spatření obejme. Ptám se ho, kdy dorazil. A když zjistím, že dnes, mrknu na něj a říkám: „Tak jsem vyhrála.“ Smekne pomyslný klobouk a dostávám polibek na ruku na rozloučenou.
Cestou Gabriele kupuje ty jnové boty a ty staré symbolicky hází do koše. Dáváme poslední kávu v Santiagu a ve dvě odpoledne vyrážíme dál. Ze Santiaga jsem odcházela úplně jinak, než do něj přicházela. Katedrála za mnou pomalu mizela a mně docházelo, že Camino vlastně ještě nekončí. Jen se znovu mění. Na ceduli je 86 kilometrů směr Muxía a potom Finisterre. Mám ještě čtyři dny. A cítím, že moje cesta potřebuje pokračovat dál. Do Finisterre. Na konec světa.
První kilometry za Santiagem byly zvláštní směsí emocí. Tělo už vědělo, co má dělat. Nohy šly automaticky. Jen hlava zůstala někde na náměstí před katedrálou. Jakoby už došla do cíle a nechápala proč nohy pokračují dál. Hlava křičela zastav. Tělo neposlouchalo. Chvílemi to byl docela boj. Boj o synchronizaci těla a mysli. Cesta směrem do Negreiry není tak přeplněná jako Camino Francés a právě to mi najednou začalo neuvěřitelně vyhovovat. Více lesa. Více ticha. Méně lidí. Téměř žádné „Buen Camino“, jen občasné buenas días od místních, které mezi stromy znělo úplně jinak než před pár dny. Galicie se znovu ukázala ve své syrové kráse. Vlhký vzduch, eukalypty, kamenné domy a malé vesničky, kde jako by se zastavil čas. Dnes byl opravdu horký den. Jeden z prvních takových. Ještě je to daleko, ale už cítím ve vzduchu oceán. Uvědomovala jsem si, jak moc Camino změnilo moje vnímání kilometrů. Nejen že kilometry přepočitávám na čas za ktery je ujdu. Ale už jsem vlastně ani nepotřebovala přemýšlet tolik nad tím, kolik zbývá kilometrů ani kolik času ještě budeme potřebovat. Nepotřebovala jsem si nic dokazovat. Stačilo jen jít.
Cesta do Negreiry není fyzicky nejtěžší etapou. I když těch pár kilometrů do kopce bylo v tom horku docela výživných. Pro mě byla náročná hlavně vnitřně. Pocit, že něco znovu začíná. Najednou jsem zase šla s radostí a zvědavostí, jaké to bude. Bez honby za cílem. Bez certifikátu. Jen sama se sebou. A s Gabrielem. Protože chci. Když jsme navečer přišli do Negreiry, cítila jsem zvláštní klid. Je půl osmé. Nejpozději, co jsem kdy došla. A vůbec mi to nevadí. Cítím únavu v nohách, ale zároveň lehkost, kterou neumím úplně popsat. Vím, že si dám sprchu, někdo mi uvaří a že už dnes nemusím vůbec nic. Jako by ze mě Camino každý den odnášelo další vrstvu všeho, co už nepotřebuju. A já tam, v malém galicijském městě, zase o něco víc chápala, proč lidé říkají, že Camino není jen cesta. Je to lehkost bytí. Ono vás totiž postupně vrací zpátky k sobě. K tomu, že ke šťastnému životu stačí základní věci jako jídlo, sprcha a postel.
28. den → Olveiroa (36 km)
Ráno v Negreiře bylo pomalé a tiché. Z albergue se pomalu vytráceli lidé, včetně nás. Ulice byly ještě skoro prázdné a nad městem visela typická galicijská mlha, která člověku zaleze až pod bundu. Santiago už bylo za mnou. A přede mnou další den na cestě k oceánu. Den, kdy jsem začínala chápat, že Camino do Finisterre má úplně jinou energii než Camino Francés. Pomalejší. Tišší. A s mnohem méně lidmi. Což se dost podepsalo na mojí energii i náladě. Cesta z Negreiry do Olveiroy byla přesně ten typ etapy, kdy člověk nejdřív dělá wow nad krajinou a o pár hodin později už otráveně kouká na další krávy, pole a nekonečný prach. A že těch krav bylo. A že byly cítit.
Ale začátek za Negreirou se naštěstí nesl v duchu dlouhých lesních úseků, které střídaly malé vesničky, kamenné domy, vůně eukalyptu a nekonečné zelené kopce Galicie. Chvílemi jsme šli úplně sami. Slyšela jsem jen vlastní kroky, hůlky, které jsem dnes zase vytáhla, vítr a občas vzdálené štěkání psa někde za plotem. A právě v tom tichu se začaly objevovat myšlenky, na které během běžného života nikdy není prostor. Ten den byl fyzicky náročnější, než jsem čekala. Neustálé stoupání a klesání už po tolika dnech bylo znát. Horké počasí. Ani náznak větru. Nohy bolely víc než obvykle a batoh najednou působil těžší, i když v něm bylo pořád úplně to samé. Možná trochu PMS. Možná trochu ponorka z toho, že už několik dní chodím pořád se stejným člověkem. Kdo ví. Ale Camino člověka naučí zvláštní věc. Že nemusíte zvládnout celý den najednou. (I když jsem to tak často dělala.) Stačí dojít k další zatáčce. K dalšímu stromu. K další žluté šipce. A tak zastavuju ve stínu. Dávám si bagetu, Babybel a jako dezert sušené brusinky. Trochu cukru do žil.
Čím víc jsem se blížila k Olveiroe, tím víc jsem cítila, jak se ve mně něco uklidňuje. Už jsem nepotřebovala utíkat dopředu ani přemýšlet nad tím, co bude po návratu domů. Byla jsem jen tady. Na cestě. Unavená, zpocená, ale zvláštním způsobem šťastná. I když dnes dost nevrlá. Mix nálad i emocí. Po obědě jsem už nějak neměla náladu mluvit, a tak jsem z posledních sil Gabrielovi prostě utekla. Respektive on zastavil na kávu a já šla dál. Už mi to bytí sama začínalo chybět. Do Olveiroy jsem dorazila pozdě odpoledne. Běžně bych měla 35 kilometrů do dvou odpoledne hotových. Jenže už se mi nechce spěchat. Nemám na to ani sílu. Mám zase svoje šnečí tempo.
Malá vesnice působila klidně a nenápadně, ale právě v tom bylo její kouzlo. Ležela jsem chvíli pod stromem, cpala se další várkou sušených brusinek a poprvé mi naplno došlo, že se blížím ke konci celé pouti. A že se přece jen trochu těším domů. I když jen na otočku. Často jsem tu přemýšlela nad tím, co je vlastně doma. Už pár let se sama sebe snažím pochopit. Kde moje doma vlastně je? Je to místo, kde jsem vyrostla? Tam, kde žijí moji rodiče? Místo, kde aktuálně bydlím? A pak mi to najednou došlo. Moje doma jsem já. A tam kde mám kartáček na zuby. Proto pro mě asi nikdy nebylo tak důležité, kde přesně jsem nebo jestli vlastním byt nebo dům. Moje opravdové doma jsem já sama. Ať už jsem kdekoliv.
29. den → Muxía (40 km)
Ráno vyrážíme už před sedmou. Což je upřímně skoro zázrak. Věděla jsem, že dnes míříme k oceánu. Do Muxíe. Místa, o kterém spousta poutníků mluví skoro posvátně. Příroda směrem z Olveiroy je nádherná. Jdeme kolem obrovské řeky a čím víc stoupáme, tím víc slyším její šumění dole v údolí. Kolem nás větrné elektrárny. Počasí je teplé už od rána a vane lehký teplý vítr. Co by dnes mohlo být špatně? Nic. Kromě mojí nálady a tempa, které se od včerejška moc nezlepšilo. Hlava se s tělem možná pořád úplně nesynchronizovala. Tělo už možná nemůže. Ale hlava chce dojít až do Finisterre. A taky dojde. Jen možná ne obvyklým tempem. Gabriele tomu svými věčnými dotazy, jestli jsem v pohodě a proč nejdu svoje tempo, moc nepomáhá. Navíc jsme ještě neměli snídani. Je sobota. A všechno je zavřené. Každá další vesnice ve mně budí naději, že už se konečně najím. A pokaždé znovu – zavřeno. Trasa do Muxíe a Finisterre rozhodně není tak turistická jako Camino Francés nebo Portugues. Jsou tu jen místní bary a restaurace, které mají svoje několika hodinové pauzy a o víkendech často vůbec neotevřou. Rozumím tomu. Ale mám hlad.
V půl jedenácté, po patnácti kilometrech v nohách, naštvaně házím hůlky na zem a vytahuju malé jablko, které jsem objevila v batohu. K tomu arašídové máslo. Moje emergency food. A tentokrát to byla opravdu emergency. Jinak by tu brzy někdo přišel k úhoně. Ráda bych napsala, že to potom bylo lepší. Ale nebylo. Jako by se žaludek po tom jablku s arašídovým máslem úplně probudil a čekal, že přijde ještě něco dalšího. A tak jsem měla snad ještě větší hlad než předtím. Naštěstí pro Gabriela – jinak bych ty hůlky možná brzy hodila po něm – jsme asi o tři kilometry dál našli otevřený bar. Káva. Domácí banana bread. Který najednou chutnal jako nejlepší snídaně na světě. Snědla bych ho i kdyby byl připálený a hnusný. Protože hlad. Jídlo je zázrak. Fakt že jo. Nálada se okamžitě zlepšila o sto procent. Moc milý majitel baru nám poradil, co všechno máme vidět a jaké legendy se vážou k Muxíi.
A tak vyrážíme dál. Ještě patnáct kilometrů. Ale v tu chvíli mi to připadalo jako kousek. Gabriele si dal sluchátka a zpíval nahlas. Já si pustila Bena. A najednou se šlo mnohem lépe. Dlouho jsme procházeli lesem, který díky vlhkosti a všude přítomnému eukalyptu vypadal i voněl skoro jako prales. Kamenné zídky pokryté mechem, kapradiny a fialové zvonečky. Připadalo mi, že už ve vzduchu cítím oceán. Kousek Atlantiku visel mezi stromy. Když jsem si olízla rty, cítila jsem slanou chuť. I když to bylo nejspíš hlavně tím, že jsem se neskutečně potila. Horko, vlhkost vzduchu a moje poslední tričko s dlouhým rukávem bylo opravdu skvělé combo. Ale moje rychlé tempo bylo zpátky. Stačila snídaně a Benny v uších. A pak, asi sedm kilometrů před cílem, poprvé uvidíme oceán. Atlantik působil obrovsky, divoce a svobodně zároveň. Vítr byl slaný a jemně nás hladil po tváři. Jen jsem tam stála a dívala se před sebe. A najednou mi došlo, jak daleko jsem došla. Nejen po mapě. Takové malé velké uspokojení. Zvládli jsme to.
Došli jsme do Muxíe, nakoupili, udělali check-in a šli odpočívat. Dnes už v půl čtvrté. Neuvěřitelné. Po dlouhé době máme čas na odpočinek i praní. Ale zároveň chci i něco vidět. A tak zase zvedáme kotvy a jdeme k majáku a kostelu na samé špičce Muxíe. Bílé domy, zvuk vln narážejících do kamenů a atmosféra malého rybářského městečka mě úplně pohltila. Je to tady opravdu nádherné. Chvíli jen sedíme a koukáme, jak vlny narážejí o kameny u kostela na úplném konci poloostrova. Pak se vracíme zpátky akorát na dopranou pračku. Hodíme to do sušičky a během toho mizíme na prý nejlepší zmrzlinu v Muxíi. Za mě byla fantastická. Ale pan Italián měl samozřejmě zase námitky, že v Itálii mají lepší. Lepší zmrzlinu. Lepší jídlo. Lepší všechno. Možná má pravdu. Ale už mě tím trochu vytáčí. A tak si asi po stopadesáté říkám: Buď milá. Zítra už to končí. Teda tohle Camino končí. Ale už teď vím, že rozhodně není poslední. Je to něco, co chci ještě několikrát za život zažít. Klidně každý rok. Aspoň nějaký kratší úsek.
30. den → Finisterre (46,5 km)
Ráno začínáme snídaní na albergue. Včera jsme si všechno potřebné nakoupili, protože opravdu nechci riskovat další den s patnácti kilometry bez jídla. A tak den začíná hned veseleji. Cesta z Muxíe vede kolem oceánu. Obloha bez jediného mraku a teplo už od rána. Usmívám se, jako bych oceán viděla poprvé v životě. Přitom je pořád stejný jako vždycky. Tráva stejně zelená. Obloha stejně modrá. Voda stejně mokrá. A přesto mám pocit, jako by se změnilo úplně všechno. Mám skvělou náladu, nejsem oteklá a sama sobě se líbím i v zrcadle. Batoh dnes skoro necítím. Má pořád stejných dvanáct kilo jako každý den. Jen někdy pocitově váží dvě kila a jindy tak padesát. Vysvětlení pro to nemám.
Všude voní borovice a lesní cesta je měkká, plná písku a kůry stromů. Po chvíli vyjdeme z lesa a s partou dvou dalších Italů pokračujeme kolem větrných elektráren. Jdu si kousek za nimi vlastním tempem a jen poslouchám zvuk italštiny a točících se vrtulí. V malé vesnici zastavujeme na kávu. Palivo Italů. Evidentně. Pak se cesta znovu vine lesem a malými vesničkami. Je neděle a najednou je otevřeno skoro všechno. Vysvětluju si to tím, že trasa Santiago – Finisterre – Muxía je asi oblíbenější než naše varianta. Spoustu poutníků dnes potkáváme v protisměru. Každý si to ale může projít po svém. Mně prostě dávalo větší smysl dojít nejdřív do Muxíe a až potom na pomyslný konec světa.
Došli jsme do Fisterry, prošli kolem hotelu, kde jsem před čtyřmi lety byla se Zuzkou, a ubytovali se v albergue v centru města. Moc milí majitelé mají hned přes ulici krámek s kávou a zmrzlinou. Chvíli odpočívám. V tom horku je to dnes nějak náročnější. A pak vyrážím sama směrem k majáku. Poprosila jsem Gabriela, že tam chci jít sama. Věděla jsem, že mi to projde, protože byl unavený. Potřebovala jsem svoje Camino ukončit stejně, jako jsem ho začala. Sama. Vzala jsem si na záda i krosnu, i když jsem nemusela. Chtěla jsem si těch svých dvanáct kilo vzít s sebou až na konec světa. Cestu tam jsem si dobře pamatovala. Jen ten pocit byl tentokrát úplně jiný. O tisíc kilometrů v nohách jiný. Teď jsem sem opravdu došla po svých. Sedla jsem si na kámen a jen poslouchala, jak se vlny tříští o útesy a racci kolem dělají svoje pověstné „moi moi“. Bylo tam spoustu lidí, ale skoro jsem je nevnímala. Zato pohorky, které tam někdo rituálně nechal i s ponožkami, ty mě zaujaly opravdu hodně. Naprosto chápu člověka, který tam došel pěšky, zul se a zpátky šel bosky. A tak jsem tam jen seděla, jedla sušené datle a byla. Udělala jsem si dechová cvičení, která znám od terapeutky. Na uvolnění. Na odevzdání všeho, co už nepotřebuju. Slíbila jsem sama sobě pár věcí. A zpátky jsem šla lehčí. Sice ne o dvanáct kilo. Ale prostě lehčí. Neměla jsem žádný konkrétní záměr, se kterým jsem na Camino šla. Prostě jsem chtěla chodit a nemyslet. Ve stylu Forresta Gumpa. Ale když se mě v Santiagu Zvonko zeptal, jestli jsem našla to, co jsem potřebovala, musela jsem chvíli přemýšlet. A myslím, že ano. Našla.
Celou cestu zpátky jsem se usmívala. V uších písničky, které jsem si nejspíš zpívala nahlas. Až jsem došla na obrovskou písečnou pláž plnou mušlí. Zavřela jsem oči a řekla si, že první mušle, kterou po otevření očí uvidím, bude ta moje poutnická. Podle legendy byly ostatky apoštola sv. Jakuba převáženy lodí do Galicie. Když loď připlouvala ke břehu, jel poblíž mladý rytíř na koni. Kůň se splašil, rytíř spadl do moře, ale zázračně přežil. Když se vynořil, byl celý pokrytý mušlemi hřebenatek. A právě proto se mušle stala symbolem poutníků svatojakubské cesty. Spousta poutníků si proto odnese mušli právě odsud. Jako symbol dokončené cesty a osobní proměny. Já nesla mušli celou cestu na batohu. A teď jsem si šla pro svoji vlastní z oceánu. Nestála tři eura jako ta koupená v Saint-Jean-Pied-de-Port. Ale má pro mě mnohem větší hodnotu.
Gabrielovi jsem slíbila, že s ním půjdu navečer znovu k majáku. Tři kilometry tam. Tři zpátky. Ale už je mi to nějak jedno. Cestou si kupuju nejlepší vegetariánský burger, jaký jsem kdy jedla. (Mar Away, Fisterra — opravdu doporučuju.) Snědla jsem ho u nejhezčího západu slunce, jaký jsem kdy viděla. Možná to ale pro mě mělo jen zvláštní symboliku na konci celé pouti. Tentokrát vyšlo všechno dokonale. Žádné mraky. Jen oceán, oranžové nebe a slunce pomalu mizící za horizontem. Gabriele se hrozně loudal. Ale to už byl jeho vlastní boj. Já už se kvůli chlapům nenechám připravit o krásné věci. A tak jsem tam seděla sama, jedla ten skvělej burger a užívala si dechberoucí západ slunce bez telefonu v ruce. Nejlepší rande mého života. Sama se sebou. Stihla jsem akorát dojíst a nad oceánem se začaly stahovat mraky. Silný vítr. Blesky. A tak jsem si střihla závod s deštěm. V pantoflích. Za tmy. Cestq občas osvětlená blesky. Vyhrála jsem. Pršet začalo přesně vteřinu poté, co jsem zaklapla dveře albergue.
Celkem 1016 kilometrů v nohách.
Oficiálně asi 900 km. Ale moje večerní procházky městem a občasné ztrácení se udělaly své.
Buen camino.