Myslela jsem si, že Camino skončí u oceánu. Že tam někde mezi útesy, mušlí a západem slunce přijde ta poslední tečka. Jenže ono nekončí ani ve Fisteře. Ani v Santiagu. Ani v autobuse do Porta. Camino se jen potichu přesune někam dovnitř. Do způsobu, jakým se člověk dívá na svět. Na lidi. Na sebe. Na obyčejné ráno s kávou. Na vlastní nohy, které pořád ještě někam chtějí jít. A tak přišel poslední den. Poslední snídaně. Poslední objetí. Poslední Buen Camino.
31. den → Santiago de Compostela → Porto
Po víc než měsíci vstávání bez budíku. Je to tady. Poslední snídaně na Caminu. I když mě Gabriele už trochu… dobře, hodně štve a jeho věčné stěžování a obliba v hádání se mi opravdu chybět nebude, musím uznat, že jeho záliba ve vaření a skvělý výběr restaurací, barů a kaváren mi chybět bude. Na pojmu „italská domácnost“ asi opravdu něco bude. A tak si dáváme poslední café con leche a napolitanu. On u toho brečí. Zase. Já ne. Mně to přijde jako hezké zakončení.
Nedávno jsem někde četla teorii vlaku. My jsme ten vlak. Máme svoji trasu od začátku do konce. A občas někdo nastoupí a někdo vystoupí. Někdo s námi jede skoro celý život, jiný se sveze jen pár zastávek. Ale i tak si tu cestu můžeme společně užít. Doufám, že jízda mým životem je a bude zážitková. Pro mě i pro moje spolucestující. Takové vylepšené České dráhy.
Dáváme si poslední objetí a já mizím v zeleném FlixBusu směr Santiago. Gabriele mizí směr pedikúra a masáž. Tady už někteří možná chápete, proč to není můj italský budoucí manžel, ale jen kamarád. Je to prostě trochu princezna. Rozhodně víc než já.
V Santiagu jsem kolem jedenácté. Do Porta mi jede autobus až v pět odpoledne. A tak chodím. Co jiného taky, že ano. Všemožnými ulicemi i parky jsem nachodila dalších deset kilometrů. Na hodinkách mám dnes splněno. Mám pocit, že jsem opravdu došla a prošla Santiago, a tak si kupuju oběd s sebou a jdu si sednout do podloubí na náměstí před katedrálu. Kam jinam. Jen co jsem dojedla oběd, přisedl si ke mně jeden týpek. Říkal, že tady studuje doktorát na univerzitě a píše disertaci o pouti do Santiaga de Compostela a motivaci poutníků. A tak mi asi třicet minut pokládal různé otázky. Byl z toho velmi milý rozhovor. Potom jsem pokračovala v bezmyšlenkovitém pozorování lidí a katedrály. V tom si asi metr ode mě sedla čtyř členná rodinka. Děti tak jeden rok a tři roky, máma a táta, kteří měli nosítka vepředu a krosny vzadu. Jen jsem je s velkým obdivem pozorovala a najednou slyším češtinu. A tak jim nabízím, že jim udělám společnou fotku, a chvíli si povídáme. Šli Camino Portugués z Porta. Reálně ušli asi 130 kilometrů, občas si vzali autobus. Ale i tak s takovou náloží a dětmi ušli víc než deset kilometrů denně. A za to mají můj obdiv.
Před pátou jsem pěšky dorazila na autobusové nádraží. V autobuse jsem si pustila Mamma Mia! 2, abych se už pomalu naladila na Řecko. Najednou mi píše Zvonko, můj adoptivní camino otec, že půjdeme na večeři, až se ubytuju v Portu. A tak hned z nádraží spěchám na hostel. Týpek z recepce mi nechal dlouhou zprávu na WhatsAppu, jak se tam dostat. Nevím, jestli už jsem byla unavená, ale nemohla jsem to za nic na světě najít. Nachodila jsem asi tři kilometry navíc a chvílemi propadala zoufalství. Tak já ujdu bez problému přes tisíc kilometrů a pak nemůžu najít jeden pitomej hostel? Vážně? Jmenuje se Easy Host Porto. Ale najít ho teda easy není. Nakonec ho nacházím jen díky restauraci, která byla na fotce od recepčního. Zamykám věci do skříňky a běžím na večeři se Zvonkem. Potom mě doprovodil zpátky k hostelu, prý aby se mi nic nestalo. A zase se loučíme.
32. den → Vídeň → Znojmo
Další ráno bez budíku. V kuchyni se potkávám s paní ze Švýcarska. Dnes se chystá na Camino Portugués. Já měla v plánu svoje hůlky odnést a darovat dalším poutníkům do pilgrim office u katedrály. Ale když vidím, že žádné nemá, nabízím je jí. Vlastně je mi sympatičtější vědět, kdo s nimi půjde dál. A tak si moje hůlky užijí minimálně ještě jedno Camino. Slíbila mi, že je potom do pilgrim office odnese ona. Taky se jí kvůli nim nechce odbavovat zavazadlo. Ani mně se nechtělo kvůli hůlkám za 250 korun připlácet mnohonásobně víc za odbavení. Tak jsem aspoň udělala dobrý skutek jako bonus.
Kupuju si kávu a pastel de nata a jdu si to sníst k řece. Protože proč si to nedělat hezký. Ty rande sama se sebou se mi vážně začínají líbit. Udělat si to přesně takové, jaké si přeju. Prostě sedět u řeky, koukat na most a domy naproti. Pak jsem si teda naposledy s batohem musela vyšlápnout kopec zpátky na metro, ale zase jsem za dopoledne nachodila dalších deset kilometrů, viděla Porto a kolečka na hodinkách opět hlásila splněno.
Další kilometry jsem nachodila na letišti, protože odbavení šlo jako po másle a já nevěděla, co lepšího dělat než chodit tam a zpátky, když potom budu tři hodiny sedět v letadle. Letadlo odletělo i přiletělo na čas a ve Vídni už na mě čekal brácha. A tak jsem doma. Na dvacet čtyři hodin. Protože potom mě čeká další dobrodružství. Směr Karpathos. Na 5 měsíců.
Tak poslední Buen Camino.
Buen Camino ve španělštině doslova znamená „dobrou cestu“. Ale mezi poutníky na Svatojakubské cestě tenhle pozdrav nese mnohem hlubší význam než obyčejné přání šťastné cesty. Je v něm povzbuzení. Vzájemné porozumění. Tiché uznání všem, kteří nesou vlastní únavu, pochybnosti i radost z putování. Poutníci si slovy „Buen Camino“ nepřejí jen bezpečný příchod do cíle. Přejí si tím, aby je cesta vedla správným směrem. Nejen krajinou. Ale i vnitřně. Je to jednoduchý pozdrav, který v sobě nese solidaritu lidí sdílejících stejnou zkušenost. Dlouhé kilometry. Samotu. Setkávání. Proměnu, kterou pouť přináší. Právě proto působí „Buen Camino“ mezi poutníky tak opravdově. Často zazní mezi úplně cizími lidmi, a přesto má sílu osobního povzbuzení. Na cestě se z něj stává malé poutnické požehnání. Připomínka, že nikdo nejde úplně sám.
Tak Buen Camino.
A najdi si v něm to své.