Galicie. Zelená, mlhavá, voňavá po eukalyptu a mokré hlíně. Místo, kde se Camino zase jednou promění. Najednou už nejde jen o kilometry. Jde o společné snídaně, italské přednášky o kávě, promočené pláštěnky, smích v kuchyni a o lidi, kteří vám začnou připadat jako rodina, i když jste se ještě před pár dny vůbec neznali. A možná právě tady člověku poprvé dojde, že nechce, aby ta cesta skončila.
21. den → Trabadelo (37 km)
Hned ráno jsme se rozdělili. Potřebovala jsem jít vlastním tempem. Krajina je zase úplně jiná. Všude vinohrady, malé kamenné kostelíky a v dálce hory. Po dlouhé době konečně sluníčko, které opravdu hřeje. Vítr nefouká. Příjemná teplota. Takhle kdyby bylo celou dobu. Kolem oběda doháním Alessandra a Zvonka. Gabriele a jeho šnečí tempo jsou někde za námi. Jdeme pak sice společně, ale každý máme sluchátka v uších a posloucháme si svoji hudbu. V další vesničce zastavujeme na kávu a čaj. Opravdu mě adoptovali. Už se mě ani neptají a automaticky mi nesou čaj nebo kávu.
V kavárně potkáváme Zoltana z Maďarska s další partou poutníků. Každý už tu máme nějakou přezdívku. On je „tasmánský čert“. Chodí tak rychle, že s ním nikdo nechce chodit. Já mu teda taky nestíhám, ale jsem jedna z mála, která s ním drží tempo v počtu denních kilometrů. A tak o mně pořád všude vypráví. Ta šílená holka, co nedělá pauzy. Všichni poutníci, co s ním sedí na kávě, na mě z dálky mávají a smějí se, že mě konečně poznávají a že už jsem ho zase dohnala. I dnes.
Po kávě máme zase energie navíc, a tak nezůstáváme ve Villafrance podle plánu a pokračujeme dál. Do Trabadela. Je tu malé farní albergue. Je z něj cítit jednoduchost, klid a takový zvláštní poutnický duch. Hospitalero, který tu na Caminu žije, moc neumí anglicky, ale je hrozně milý. Jenže albergue je zase v kamenném domě. Krásném domě. Ale je tu neskutečná zima. Takže už druhý den beru deku přes spacák. Už je mi to asi jedno. Ve sprše byl velmi zajímavý systém a nepřišla jsem na to, jak funguje. Takže druhý den po sobě dávám spíš studenější sprchu. Třikrát hurá. Teplá voda tekla jen chvíli, když někdo pustil sprchu vedle.
Měli jsme hrozný hlad. Gabriela jsme dnes ztratili, ale zase jsme nabrali Františka. Je sice vyučený kuchař-číšník, ale chybí mu ta italská vášeň a nadšení pro vaření. Jsme v malé vesnici, obchod nikde a večeře se vaří až od osmi večer. A tak končíme v bufetu na benzínce. Sedíme tam skoro dvě hodiny, mluvíme o filmech a zase o jídle. Už několikátý večer po sobě zažívám camino sdílení místo ležení v posteli s mobilem a angličtinou v uších. Angličtinu mám sice taky, jen nějak víc aktivně. A tyhle večery se mi opravdu líbí. Vážně na tom zpomalení po Leónu něco je.
22. den → Triacastela (44 km)
Dneska jsem zase vyrazila sama a celkem pozdě. Spalo se mi nějak dobře. Ráno v údolí kolem řeky, obklopené horami ze všech stran, byla docela zima. Poprvé jdu dnes na cappuccino sama. Potřebovala jsem hrozně na záchod a na les byla prostě zima. Za to cappuccino ten čistý záchod v teple opravdu stál.
A pak to začalo. Nejhorší stoupání celého Camina. Vedlo lesem a bylo to nádherné. Jenže taky opravdu hodně strmé. Po několika dnech přišly znovu na řadu hůlky. V tom klouzavém blátíčku se hodily víc než dost. Po nejhorším výstupu jsem si dlouhou chůzi po vrstevnicích s nádhernými výhledy do okolí opravdu užívala.
Etapa mezi Trabadelem a Triacastelou je úplně jiný svět než horský úsek u Cruz de Ferro. Tady už jsme v Galicii. Ve vlhké zelené krajině plné kaštanů, mlhy, kamenných statků a úzkých venkovských cest. Pro mnoho poutníků je prý tohle ta jedna z nejkrásnějších a nejmagičtějších částí celé pouti. A něco na tom opravdu bude. Nejdřív jsem šla lesy a malými vesnicemi, potom prudčeji do hor přes La Fabu a Laguna de Castilla. Došla jsem do malé horské vesničky O Cebreiro. Mlhavé horské sedlo, malé kamenné domečky se slaměnými střechami a starobylý kostel Santa María la Real. Podle legendy se právě zde stal eucharistický zázrak – jeden z nejslavnějších příběhů celého Camina. Pak jsem pokračovala přes otevřené horské pláně s výhledy na zelené galicijské kopce. Chtěla jsem zůstat v hostelu přímo v O Cebreiro, ale trochu jsem se bála, že v těch kamenných domečcích bude zase strašná zima. Tak jsem šla dál a věřila, že v nížině budou normální stavby a hlavně teplo. Navíc jsem šla chvíli za pánem, který se vydal na camino se svým oslíkem. Každý si nesl na zádech svůj batůžek.
Část naší party to zapíchla dřív. Chtěli koukat na fotbal. Já se rozhodla jít ještě dál a dohnat Gabriela. Chybí mi jeho špagety. Všude kolem byly slyšet zvonky krav pasoucích se na širokých zelených pastvinách. Do Triacastely se pak dlouho klesalo. Skrz lesy a malé vesničky s typickými kamennými galicijskými domy. Triacastela je maličká poutnická vesnice. Je sobota a otevřený je jen jeden malý obchůdek. Jsem tu první. Gabriele si dával pauzu na kávu a mě se povedlo ho předehnat. Neúmyslně. A tak jdu nakoupit ingredience na večeři. Vaření samozřejmě nechávám na něm. Nevím, jestli je to tím, že mám po celém dni takový hlad, ale ty těstoviny od něho chutnají nějak líp. Italsky. K večeři si dáváme zase víno a užíváme si první večer v Galicii.
Dneškem nám do Santiaga zbývá už jen asi 135 kilometrů. A poprvé mám pocit, že nechci, aby to skončilo.
23. den → A Pena (34 km)
Naše skupinka se nám nějak rozpadla. Nevím jestli nás následující dny doženou. Ráno vyrážíme jen já a Gabriele a to až kolem půl osmé. Je neděle a skoro všude je zavřeno, takže první hodinu poslouchám, jak nutně potřebujeme najít kavárnu a dát si kávu a snídani. Já bych se spokojila i s cookieskami, které už dva dny nosím v batohu. Jenže pokaždé, když to navrhnu, dostanu stejnou odpověď: „Ty jsi asi zapomněla, že jsem Ital.“ A tak hledáme. Když dlouho nikde nic otevřeného není, vytahuju svoje cookiesky. Jen co je dojíme, objeví se otevřená kavárna. Takže první káva dne.
Úsek mezi Triacastelou a A Penou vede hluboko galicijskou krajinou a působí mnohem klidněji a intimněji než slavné horské přechody předtím. Není to etapa plná monumentů. Je prostě hodně galicijská. Lesy, mokré kameny, malé vesničky, kamenné ploty porostlé mechem, krávy za nimi, vůně eukalyptu a staré venkovské cesty. Takhle vypadal dnešní den. Stoupání. Klesání. Rovinky.
Těsně před Sarrií už zase poslouchám přednášku o jídle. Na tyhle zastávky si pořád nějak nemůžu zvyknout, když jsem předtím chodila sama a nezastavovala. Nikdy. Občas jsem šla i 7 hodin v kuse. Ale přizpůsobuju se. Chtěla jsem přece zpomalit. Dáváme oběd a Gabriele rezervuje ubytování dopředu. Umí plynně španělsky. A tak si užívám, že nemusím nic řešit. Jen jdu a kochám se přírodou. Ze Sarrie totiž vyráží spousta nových poutníků. Je to něco málo přes sto kilometrů do Santiaga, což je jedna z podmínek pro získání compostely – certifikátu za dokončení pouti. A tak jdeme dál. Potichu. Bez sluchátek. Jen za zvuku kukaček, kravských zvonců a šumění stromů.
Poslední kilometry dnes bolí. Po včerejším velkém stoupání a klesání jsou nekonečné. Na ukazatelích směrem do Santiaga už je všechno odpočítávané přesně na metry. Do ubytování docházíme zase pozdě. Kolem půl šesté. Zastavujeme ještě u cedule 100,00 km do Santiaga de Compostela. Jsme v krásném čistém albergue.
Mini vesnice, neděle a všude zavřeno. A tak souhlasíme se společnou večeří, kterou albergue nabízí. A byla výborná. Poutnické tříchodové výživné menu. U stolu sedíme se třemi Američany. Dva muži a jedna žena. Potkali se tu minulý rok. Paní tehdy musela Camino kvůli zranění ukončit. A tak ho letos šla dokončit. A ti dva? Zůstali s ní celou dobu přátelé a letos přijeli, aby ji podpořili a došli s ní do cíle. Znovu. Přijde mi to strašně hezké. A díky tomu zase o něco víc věřím, že přátelství vzniklá na Caminu mohou opravdu vydržet. Bez ohledu na věk, pohlaví, národnost nebo cokoliv dalšího.
24. den → Melide (50 km)
Dneska to vypadá na sluníčkový den. Posledních sto kilometrů do Santiaga má na Caminu zvláštní atmosféru. Poutníků přibývá opravdu mnohonásobně a Galicie ukazuje svoji nejzelenější tvář. Lesní stezky, kamenné vesničky, staré mosty. Ráno začíná mlhou nad lesy a my míříme směrem na Portomarín. Přednáška o kávě a vysněné napolitaně k snídani už se stala součástí našich ranních kilometrů. Do Portomarínu vcházíme po hrázi obrovské přehrady. Skoro jako na Vranově. Konečně nacházíme oboje a vychutnáváme si snídani. Dominantou města je mohutný kostel San Nicolás, který připomíná spíš pevnost než klasický kostel. Z Portomarínu do Palas de Rei galicijské kopce prověřují naše nohy, které už skoro zapomněly chodit do kopce. Hned ráno nás čeká dlouhé stoupání ven z města a po předchozích kilometrech to docela bolí. Ale pak se rytmus zase ustálí. Lesy, malé vesnice, venkovské silničky.
V Palas de Rei kupujeme v obchodě oběd a suroviny na večeři a nějak spontánně se rozhodneme, že tu nezůstaneme a půjdeme dál. Tady to znělo jako skvělý nápad. Otázkou zůstává, jestli to skvělý nápad opravdu byl. Velkou část cesty sem jsme šli v zástupu poutníků, kteří jdou jen posledních sto kilometrů. Asi jsme si chtěli ještě trochu užít klid bez lidí. Kolem třetí totiž všichni zmizeli ve svých albergue. A tak jdeme dál. Sami. Nikde nikdo. A Camino zase na chvíli působí jako dřív. Gabriele nám bookuje albergue ještě o kus dál. Ehm… asi patnáct kilometrů dál. Já se zase o nic nestarám a jen doufám, že nakonec nebudu spát někde v lese. Protože jeho telefonátům nerozumím. Ani slovo. A tak prostě věřím cizímu týpkovi z Itálie, který už tak cizí není. Občas možná blbě koukám, že nevím co se děje a tak dostanu krátký překlad do angličtiny. Abych byla v obraze.
Cesta z Palas de Rei do Melide je jedna z nejhezčích etap celé Galicie. Vede hustými lesy, po úzkých stezkách mezi kamennými zdmi a přes malé osady, kde to vypadá, jako by se zastavil čas. Jedním z nejhezčích míst celé etapy je historický most ve Furelos. Kamenný most, řeka a úzké uličky kolem vytváří scenérii, která vypadá jako z jiného století. Míříme do Melide. Jenže poslední kilometry jsou čisté utrpení. Dohadujeme se, kdo z nás měl ten „geniální“ nápad jít dál.
Do města vcházíme úplně mrtví a poslední kilometr k albergue nahlas odpočítáváme po deseti metrech. Zdá se nekonečný. A tak máme dnes oba poprvé v nohách padesát kilometrů za jeden den. Zbláznili jsme se? Zcela určitě. Ale přežili jsme to.
25. den → Lavacolla (45 km)
Gabriele mě ráno budí slovy: „Neuvěříš, co se mi zdálo. Byl jsem ve Florencii a měl jsem tu nejlepší napolitanu na světě.“ Venku je zataženo. Doufám ve sluníčko, ale nedůvěřivě nasazuju pláštěnku na batoh. Začíná ranní hon za snídaní, dobrou kávou a napolitanou, která by se aspoň trochu blížila té vysněné. V Melide se mu nic nezdá, a tak jdeme dál. Asi po pěti kilometrech uprostřed lesa konečně nacházíme domácí restauraci, která jeho požadavky aspoň částečně uspokojí. A najednou se mění nálada. Z italskýho bručouna je člověk, co si nahlas zpívá I Walk Alone od Green Day a den je hned veselejší.
Za Melide se krajina Galicie zase pomalu mění. Měkké kopce se zvedají v dlouhých vlnách a stezka se vine mezi eukalyptovými háji. Všude to voní. Kolem kamenné zídky, pastviny a krávy líně se pasoucí v trávě. Vzduch tu voní vlhkou hlínou, mechem a dřevem. Tou zvláštní směsí, která člověku okamžitě připomene sever Španělska. A tak se zhluboka nadechuju co to jen jde. A pak začne pršet. Hodně. A tak si říkáme, jak je možné, že máme nepříjemné počasí ještě i předposlední den. Co jsme komu udělali? Kolem půl dvanácté úplně promočení zaplujeme do další kavárny v Arzúe. Další káva. Další napolitana. Další sladkosti, které prý „musím nutně ochutnat“. A tak mě Gabriele učí vychutnávat jídlo a chodit pomaleji. Opakuji POMALEJI! Ale rozhodně né méně kilometrů.
Jen co dojíme, mrkne na mě a ptá se, kolik mám energie. Prý mě nechce zabít, ale má nápad. Co se dnes přiblížit Santiagu co nejvíc dnes a zítra si užít třeba už jen posledních deset kilometrů? Jelikož jsem najedená a spokojená, souhlasím. Ikdyž tuším, že budu zase litovat. Za Arzúou směrem k O Pedrouzu se krajina otevírá. Lesy střídají louky a pole oddělená kamennými ploty. Občas se mezi stromy objeví starý kříž nebo granitový hórreo — typická galicijská sýpka postavená na kamenných sloupech. Ticho přerušuje jen zpěv ptáků, vzdálené štěkání psa a kroky poutníků mířících stejným směrem. A že jich není málo.
Kolem třetí přestává pršet a konečně vysvitne sluníčko. Necháváme na sobě uschnout pláštěnky a pokračujeme dál. Čím blíž je Lavacolla, tím silněji člověk cítí blízkost Santiaga. 29 kilometrů. 28 kilometrů. Už odpočítáváme. Tak blízko. A přitom pořád pěšky tak daleko. Cesta už není jen o krajině, ale hlavně o očekávání. Únava se mísí s radostí a každý kilometr má zvláštní váhu. Lesy kolem stezky působí hustěji a tmavěji, jako by si chtěly uchovat poslední chvíle poutnického ticha před příchodem do města.
My trpíme. Oba. Dnešních 45 kilometrů po včerejších padesáti znělo jako dobrý nápad. Ale asi nebyl. Já jsem na tom pořád líp. Nic mě nebolí, trpím jen psychicky. A tak jdeme dál. Smějeme se vlastní blbosti a každých pár metrů si opakujeme, že je lepší trpět ve dvou. Na mapě se blíží Lavacolla. Sama o sobě působí nenápadně, ale pro mnoho poutníků prý představuje symbolický práh. I pro nás. Poslední odpočinek před Santiagem. Přežili jsme. Jsme v albergue. Tak rychle sprcha, vyprat prádlo a nakoupit. A k večeři…překvapení. Špagety. Nemám s tím ale nejmenší problém. Od chvíle, co jsem potkala Gabrieleho, mám každý den teplou večeři, kávu a napolitanu. Nemůžu si stěžovat. Dneska mi dokonce svěřil míchání omáčky a hlídání vody na těstoviny. Když mi předával vaření, protože byl úplně polomrtvý a potřeboval si chladit nohy, skoro to vypadalo, jako by mi svěřoval vlastní ledvinu. Tak si v duchu říkám: Kámo… já umím vařit. A míchat rajčatovou omáčku a přivést vodu k varu opravdu zvládnu. A světe div se. Fakt jsem to zvládla. Ikdyž přiznávám, bála jsem se zkazit tak jednoduchou věc.
Zvonko má dneska narozeniny. Chtěli jsme vzít autobus a vrátit se o dvě města dál a oslavit to s ním i zbytkem camino party. Ale bohužel, neodhadli jsme délku dnešních kilometrů a oslavu tak nestíháme. Snad je potkáme ještě v Santiagu. Double oslava. Narozeniny i dokončení pouti.
A někde mezi galicijskými lesy, vůní eukalyptu, deštěm, špagetami a nekonečnými kilometry jsem si začala uvědomovat jednu zvláštní věc. Že do Santiaga vlastně dojít chci a že to opravdu zvládnu. Ale zároveň vůbec nechci, aby ta cesta skončila.
842,5 km v nohách.
Boty drží.
Nohy u těla zatím taky.
Buen camino.