Déšť, nekonečné kilometry, promočené boty a únava. Ale taky první opravdová camino family, společné večeře, italští kuchaři, gregoriánské zpěvy a chvíle, kdy člověk zjistí, že Camino už dávno není jen o chůzi.
16. den → El Burgo Ranero (33,5 km)
Včera mě na večeři přizvaly ke stolu tři holky, které se potkaly tady na Caminu. Švédka, Němka a Irka. Po dlouhé době to bylo hrozně fajn. Byly stejně staré a stejně prdlé jako já. Jen ten irský přízvuk mi dává zabrat. Jdou o něco déle než já, mají svoje pomalé tempo, dlouho spí a během dne si dávají několik zastávek na kafíčka. Ráno vyrážím zase klasicky v 6:30. Užívám si východ slunce, krásné červánky a ten vzácný ranní klid, kdy Camino ještě skoro spí. První tři hodiny utečou jako nic. Kochám se zelenými políčky kolem cesty a jsem ráda, že neprší. To se ovšem brzy mění. Nejdřív začíná jen poprchávat, ale postupně se z toho stává silný déšť. Pak zase přestane a vysvitne sluníčko. Asi aby mohla uschnout pláštěnka.
Do města, kde jsem dnes chtěla zůstat, přicházím už v půl dvanácté. V nohách mám 23 kilometrů. V tom dešti jsem to možná trochu hnala. Jenže je neděle. Všude zavřeno a albergue otevírá až za dvě hodiny. Já celá mokrá a hlavou mi běží jediné: co tady mám sakra dvě hodiny dělat? A tak jdu dál. Zase prší. Ale ono už je to vlastně jedno. Jdu pomalu. Do další vesnice je to sedm kilometrů a albergue otevírá v jednu, tak ať tam zase nešaškuju moc brzo. Poprvé dostáváme pořadník na check-in. Dobrovolníky tu dělají manželé z USA, kteří si tím zpestřují důchod. Není to tady nijak zvlášť hezké, prošoupané matrace a tak, ale je to donativo, takže záleží jen na člověku, kolik zaplatí.
Dávám si svůj oběd a zrovna probíhá další check-in. První Čech, kterého na Caminu potkávám. František z Ostravy. Vzal mě na čaj. Bylo celkem příjemné po víc než šestnácti dnech zase mluvit česky.
17. den → León (43 km)
Dnes ráno jsem měla v plánu vyjít brzy. V 6:15 už jsem byla na cestě. Bohužel už od rána zase ve znamení deště. Rezignovaně to beru jako součást mesety a nějaké vnitřní očisty. Vlastně jsem ráda, že jen poprchává a není to takový liják jako předchozí dny. Déšť ťuká o pláštěnku, ranní shaker s proteinem naráží o batoh. Zní to jako staré kyvadlové hodiny u babičky v kuchyni. Okolo slyším kukačky a jdu v rytmu toho všeho. V hlavě úplné prázdno. Dneska cítím batoh nějak víc. Jako kdyby mi ho někdo nacpal kameny. Nenacpal. Jen jsem se dost špatně vyspala. Týpek z Ameriky zatím vyhrál soutěž o nejhlasitější chrápání. Jestli ho ještě někdy uvidím ve stejném albergue, jdu jinam. I kdyby to znamenalo dalších deset kilometrů navíc.
Energie ubývá. A tak sama sobě slibuju, že dnešek je posledních 40 kilometrů. Pak už zvolním. Maximálně třicet. Jenže jsem potkala moc fajn lidi a když půjdu pomalu, už bych je možná neviděla. Třeba taková Ingrid je tři dny za mnou a nejspíš mě už nedožene. A je hrozně fajn se s nimi znovu vítat pokaždé, když dojdu do albergue. Třeba brečící Ital, jehož jméno si nepamatuju, se směje už z dálky, když vidí, jak se někam plazím. Švéd Zvonko mě dnes po příchodu dokonce objal, jakou měl radost. Možná jen nečekal, že jim budu pořád stíhat. Kdo ví. Pak jsme hodili společnou pračku a sušičku. Dneska jsem na praní v ruce nějak neměla energii a čistého už jsem neměla skoro nic. Poslední dny jsem prala jen kalhotky a ponožky, protože bez sluníčka stejně nic neuschlo. A tak mi po sedmnácti dnech zase voní všechno prádlo. Díky Zvonkovi mě to stálo jen pět euro. On pral, já sušila. Tak jsem mu to pak ze sušičky i hezky poskládala, za ten super nápad.
A protože po příchodu do města konečně vysvitlo sluníčko, šla jsem se ještě projít. Ke katedrále. Na náměstí. Nakoupit zásoby. Několikrát jsem málem hodila hubu, protože jejich mokré kočičí hlavy a moje ploché pantofle se opravdu nekamarádily. Dnes spím v albergue u benediktýnek a večer nás čeká společná modlitba a žehnání poutníkům. Naposledy to moc nefungovalo. Zima, pršení, cesta hrozný vopruz. Tak třeba to klapne tentokrát. Řádové sestřičky nám zazpívaly, což bylo moc hezké. Jen požehnání jsme dostali ve španělštině, takže těžko říct, co nám vlastně říkaly. Rozuměla jsem jen konci. Buen camino.
18. den → Hospital de Órbigo (34,5 km)
Ráno vstanu a už na mě čekají František a Zvonko. Později se přidává ještě jeden Ital Alessandro, a tak jdu dnes poprvé ve skupince. Ráno vypadá nadějně. Třeba už dnes konečně bude sluníčko. Procházíme historickým centrem Leónu, míjíme katedrálu i krásný kamenný most. V parku vidíme pávy sedící na stromě. Hned po první hodině zastavujeme na kávu. No dobře, říkám si. Chtěla jsem zpomalení, tak ho mám. A pak jdeme dál. Začíná zase poprchávat, ale zatím jen lehce. To jsem ještě netušila, že bude pršet celý den.
Kolem půl desáté zastavujeme podruhé na čaj nebo kávu. Je to pro mě nezvyk, ale říkám si proč ne. Cesta ubíhá rychle. Buď si povídáme s Františkem, nebo se Zvonkem, a kilometry mizí pod nohama skoro samy. Časem už nevnímám ani ten déšť. Prostě prší. Nic s tím neuděláme. U cedule s nápisem 300 km do Santiaga děláme selfie. Chtěla jsem to dnes zapíchnout brzy, jenže vesnice, do které jsme došli, má jen jedno albergue a v recenzích píšou: pozor na štěnice. Tak pokračuju dál s nimi. Tuhle zkušenost se štěnicemi ráda oželím.
Dáváme další zastávku. Dnes už třetí. Nevím, jestli mi to vyhovuje, nebo ne. Já většinou nezastavuju vůbec, případně jen na chvilku. Ale vlastně je docela fajn sundat na chvíli batoh a odpočinout si. Jen ty svaly tuhnou. Těsně před finální vesnicí na mě čekají. Přes kaluže se už poslední kilometry plazím opravdu pomalu. A tak stojíme u silnice a s Alessandrem a ostatními básníme o tom, na jaké italské těstoviny máme chuť.
Vcházíme do městečka — nebo vesnice, těžko říct. Přecházíme další nádherný dlouhý kamenný most a jdeme rovnou do prvního albergue za ním. Je dražší, ale po dlouhé době opravdu hezký. Skoro až nadstandard. Paní je teda první protivný člověk, kterého na Caminu potkávám. Ale třeba jen neměla svůj den. U check-inu se potkávám s týpkem, kterého vídám už od třetího dne – Zoltanem z Maďarska. Vždycky je překvapený, že mě zase vidí, a mává už z dálky. Předbíhá mě totiž pokaždé, když se někde kochám, ale do albergue většinou dorazím jen chvíli po něm. On dělá pauzy. Já ne. A tak mi dnes chválí tempo, protože jsem jediná ze skupinky, se kterou jsme začínali, koho pořád pravidelně potkává.
.A přesto všechno je to albergue velmi útulné. Pokoj jen pro čtyři, nakonec jsme tam tři. Nové postele, normální povlečení, zatemňovací žaluzie. Čistá sprcha i záchod. Po tolika dnech skoro luxus za sedmnáct euro. A tak odpočíváme. Po deštivém dni si užíváme klid, nicnedělání a teplo.
19. den → Rabanal del Camino (39,5 km)
Dnes mi nějak nezvonil budík. Ani světlo, ani ostatní poutníci mě nevzbudili. A tak spím až do půl sedmé. V 7:15 nabíráme Zvonka v jiném pokoji a vyrážíme směrem na Astorgu. Po tolika dnech konečně sluníčko a obloha bez mraků. Přesně na tohle jsme všichni čekali. A tak nejen že končí meseta, ale snad s ní skončí i deštivé dny. Druhý den jdu ve skupince a dnes mi jejich společnost ani tempo nevadí. Zastavujeme na benzínce na kávu, protože první vesnice je daleko. Krajina se začíná měnit. V dálce se objevují hory, kolem cesty rozkvetlé louky a celé Camino najednou působí živěji. Se sluníčkem je všechno tak nějak veselejší.
Už nejdeme tolik po silnici. Docházíme na vyhlídku nad Astorgou. V dálce se tyčí katedrála a kamenné domečky rozeseté po kopci. Jsme tu brzy. V nohách máme teprve osmnáct kilometrů. Kupujeme zásoby v supermarketu a děláme si piknik v parku. Konečně to jde. Poslední dny jsem míjela tolik krásných odpočívadel v přírodě, ale v dešti si člověk piknik úplně neužije. A tak si užívám jídlo venku i společnost. Oběd nám dodá spoustu sil, a tak se rozhodneme pokračovat dál. Každý už svým tempem. Se sluchátky v ušich.
Já navrhuju dojít až do Rabanal del Camino. Je to místo, které určitě nechci vynechat. Je tu jedno anglické albergue. Legendární poutnické místo. Donativo. Dobrovolní hospitaleros. Ticho. Sdílení. Čaj o páté na obrovské zahradě s anglickým trávníkem. Pocit starého Camina. A tak v sobě najdu všechnu sílu a jdu. František to vzdává v další vesnici a Zvonko jde svým tempem někde v dálce za mnou.
Jsou čtyři odpoledne, když vcházím do města. Říkám si, že moje vysněné albergue bude určitě plné. Ale tentokrát poslechnu intuici a jdu to zkusit. Kupodivu mají ještě dost místa. Je to staré albergue v typické kamenné budově. Hrozně milé dobrovolnice. Píšu Zvonkovi, kde zůstávám, a snažím se ho trochu namotivovat, aby to zvládl dojít. Přece jen je to dnes skoro čtyřicet kilometrů a jemu bude za chvíli šedesát osm. Ubytuju se, dám sprchu, vyperu a jdu na nákup. Koupila jsem vychlazené pivo pro Zvonka na uvítanou, že to zvládl. Ta radost v jeho očích, když dorazil, byla nepopsatelná. Odteď jsem prý jeho adoptovaná camino dcera. Ve skutečnosti jsem stejně stará jako jeho mladší dcera Luis.
O chvíli později dorazí i Alessandro a brečící Ital Gabriele. Udělali jsme si pohodičku a užili si čaj o páté na nádherné obrovské zahradě. Konečně se dalo sedět v trávě, ležet na sluníčku a jen tak nic nedělat. V sedm nás zvuk kostelních zvonů svolal do kostela San Salvador del Monte Irago, kde benediktini každý večer zpívají gregoriánské nešpory a kompletář. Bylo plno. A bylo to moc hezké. Potom nám italští kluci uvařili. Pro mě už podruhé. Hádejte co. Tentokrát špagety. Víno ani houska samozřejmě nesměly chybět. Pomoc při vaření nechtěli, tak jsme jim alespoň umyli nádobí. Takový večer skoro jako doma.
Slyšela jsem, že od Leónu se Camino začíná zpomalovat. Že je mnohem víc o lidech a camino family než o samotné chůzi. A čím víc nad tím přemýšlím, tím víc mi to připadá pravdivé. Dnes jsem telefon skoro nepoužila. Celý den si s někým povídám. Večer jsme zakončili povídáním u krbu. Po těch osmatřiceti kilometrech jsem tak krásný večer ani nečekala. A musím říct, že tohle místo zatím vyhrává cenu za nejhezčí ubytování i všechno okolo z celého Camino Francés. Jen teda sedět u krbu a potom jít spát do studené kamenné místnosti byl vyloženě skvělý nápad. Člověk si pak může vybrat, jestli bude klepat kosu, nebo se kousne a použije tu deku, která se beztak nepere a používají ji všichni. Nakonec mi byla taková zima, že mi to bylo skoro jedno. A přes spacák na mě snad žádná breberka nevlezla.
20. den → Ponferrada (37 km)
Ráno začínáme společnou snídaní a potom vyrážíme v zástupu ostatních poutníků do hor. Po dlouhé, opravdu dlouhé placaté mesetě si chůzi do kopce užívám. Krajina se dramaticky mění. Opouštíme suchou mesetu a vstupujeme do horského pásma Monte Irago a později do zelenějšího kraje El Bierzo. V dálce se tyčí hory a po nekonečných deštivých dnech konečně svítí sluníčko. Jen ten vítr nám to trochu komplikuje. A že na horách opravdu fouká.
Nejhorší výstup máme za sebou, a tak si dáváme kávu. Tahle etapa je vlastně jedna z nejpůsobivějších z celého Camina. A pak přicházíme na nejslavnější místo celé etapy. Cruz de Ferro. Železný kříž stojící na vysoké hromadě kamenů. Je to nejvyšší bod Camino Francés, asi 1500 metrů nad mořem. Tradice říká, že poutník přinese kámen z domova a nechá ho zde jako symbol odložení starostí nebo životní zátěže. Já o tom nevěděla, protože si dopředu prostě nic nezjišťuju, takže kámen z domova nemám. Ale měla jsem s sebou Zoenčin obojek. To místo mělo neuvěřitelně silnou energii i atmosféru. Myslím, že jsem tam neviděla jediného člověka, kterému by netekly slzy po tváři. A tak jsem nějak cítila, že právě tady chci i já něco odložit. Poslední věc, kterou si pořád nesu s sebou. A tak jsem tam Zoenčin obojek nechala. Spolu s dalšími fotkami, různými předměty, popelem zemřelých a kamínky z celého světa. Ale v hlavě se mnou stejně dojde až do Santiaga.
Pak jsme pokračovali dál. Smutek jsme zajedli M&M’s. Následovalo nekonečné klesání. Cesta za trest. Všude bláto a kamení. Část jsme šli po silnici vedle oficiální camino cesty. Celou dobu jsem remcala, že nejdeme po té pravé camino trase. A tak mě pánové vzali na oficiální cestu. Byla hrozná. Chvílemi i nebezpečná. Tak jsem remcat přestala. V další vesničce El Acebo mi koupili cappuccino. El Acebo je mimochodem nádherná horská vesnice s kamennými domy a balkony plnými květin. A pak jsme pokračovali v dlouhém klesání až do Ponferrady.
Den předtím jsem Gabrielovi slíbila, že půjdu s ním, abychom si mohli povídat. Cesta díky tomu sice ubíhala rychle, ale jeho tempo bylo vyloženě šnečí. Moje kyčle z té pomalé rychlosti brečely. Povídali jsme si asi deset hodin. Poslední hodina už byla psychicky fakt náročná. Nevím, jestli mě víc unavovalo stoupání a následné klesání nebo to neustálé mluvení anglicky. Nakonec jsem to vzdala. Říkám mu, že jsem v hlavě vypla překladač a že ho sice slyším, ale už neposlouchám. A on na to, že teda začne mluvit italsky. Tak jsem začala česky. Co jsme kdo říkali, se ten druhý nikdy nedozví. Jestli nás někdo poslouchal, musel si myslet, že jsme se zbláznili. Ale byla to sranda.
V Molinasece, která je pro spoustu lidí vrcholem dnešní etapy, jsme si dali kávu a croissant. Molinaseca je nádherné středověké městečko s kamenným mostem přes řeku Meruelo. Do albergue jsme dorazili až před šestou večer. Takhle pozdě jsem ještě nikdy nedošla, když jsem chodila sama. Tak jsme dali dohromady prádlo, já všechno naházela do pračky a sušičky, kluci šli nakoupit a Gabriele nám zase uvařil. Překvapení. Zase těstoviny. Ale na to si já opravdu nemůžu stěžovat. A tak si druhý den po sobě užívám teplou italskou kuchyni, červené víno a přednášku od Italů o kávě a jídle. Nikdy by mě nenapadlo, že pro ně je jídlo skoro jako náboženství. Ale byla sranda je poslouchat.
Alessandro bydlí v italských Alpách kousek od Pordenone, Gabriele kousek od Říma. Těstoviny jedí každý den. A španělskou kávu kritizují taky každý den.
A někde mezi deštěm, nekonečnými kilometry a společnými večeřemi jsem si najednou uvědomila, že Camino se zase změnilo. Už to nebylo jen o tom dojít z bodu A do bodu B. Najednou bylo mnohem víc o lidech. O tom, že na vás někdo čeká před vesnicí. Že vám někdo koupí cappuccino. Že vám Ital uvaří těstoviny a Švéd má radost, že jste zase dorazili. A možná právě proto začíná být tahle část Camina ta nejkrásnější.
Dneškem mám 632.5 km v nohách.
Pořád žiju. Teď už opravdické Camino.
Buen camino.