Někdy stačí vyrazit o hodinu později… a změní se úplně všechno.
6. den → Sansol (31 km)
Vycházím až po sedmé hodině. Nejdřív si říkám, že to byla zásadní chyba – potkávám totiž spoustu poutníků. Asi o hodinu později obloha zničehonic zčerná a začne slabý déšť. Naštěstí je tu jedno umělecké kovářství, asi 100 metrů ode mě, takže se tam na chvíli uklidím spolu s ostatními poutníky. A najednou obrovské kroupy a silný déšť. Přesně v tu chvíli mi dochází, že kdybych dnes vyrazila dřív jako obvykle, byla bych teď někde v lese… a v háji zároveň. Asi o 15 minut později déšť ustává a už jen jemně poprchává. Nasazuji pláštěnku na batoh i na sebe, návleky na boty i nepromokavé ponožky a vyrážím dál.
Zhruba po pěti minutách potkávám proslulý samovýčep vína z místního vinařství. Zdarma. V dešti bych to nejspíš přešla, ale takhle zastavuji a ochutnávám. Je to zážitek načepovat si do plecháčku a kochat se vinicemi. O dalších 15 minut později už svítí sluníčko a mraky nikde. Takže všechno zase pracně sundávám a sklízím do batohu. Dlouhý úsek jdu vinicemi a malými historickými vesničkami. Je tu klid a zároveň krásně. Cesta je dnes celkem rovná, takže se jde dobře.
Asi po 17 km, uprostřed pole, stojí auto a prodává všechno možné. Strategicky u jediného velkého stromu – tedy ve stínu. Zastavuji, dávám si ledovou kávu a k tomu svoji svačinu: hummus s mrkví a ředkvičky. V tom si vedle mě jeden kluk balí batoh. A ve vaku na vodu má víno. To víno z výčepu před 17 km. Zdá se, že to funguje – je trošku ovíněný, veselý a plný energie. Za chvíli přichází skupinka tří kluků a jeden z nich si chce hrozně povídat. Úplně to nevyhledávám a sama hovory nezačínám, ale small talk je tu tak nějak nevyhnutelný. Je vtipné, že se nikdo neptá, jak se jmenuješ, ale rovnou jestli jsi na Caminu poprvé, odkud jsi a jestli k tomu máš nějaký speciální důvod. Byl z Chorvatska. A měl něco jako krizi mileniálů. To mě vede k zamyšlení – asi 60 % lidí je tu v důchodovém věku (mají čas), tak 10 % prochází krizí středního věku… a zbytek, tedy 30 %, jsou mileniálové po rozchodech, vyhoření v práci a s otázkou „co teď se životem“.
Cesta ale utíká rychle. Všude zelená pole, kopce v dálce a spousta vinohradů. Tohle by se strejdovi Pavlovi určitě líbilo. Docházím do města Los Arcos. Je tu opět krásný kostel s náměstím, dýchá tu historie… a taky spousta lidí. Naštěstí mám ještě trochu síly, takže pokračuji do další vesničky.
Po zhruba 31 km konečně dorazím do Sansolu. Jsem v menším albergue. Obchod je zavřený, takže si poprvé objednávám společnou večeři s ostatními poutníky. Nastal čas na socializaci. Postel jsem dostala přídělem – naštěstí spodní patro, což je tady výhra. Nezávisle na sobě za mnou přichází slečna a vzápětí i pán a varují mě, že kluk nade mnou je sice hrozně hodný, ale chrápe. Že si mám zkusit vzít jinou postel. Moc jich není. A navíc jsme všichni v jedné místnosti. Takže o něm stejně uslyšíme všichni. Zůstávám. Po odpočinku následuje společná večeře, kterou připravoval sám majitel albergue. A musím říct jedno z nejlepších rozhodnutí. Dávám se do řeči se starším pánem z Holandska. Jde Camino na etapy už několik let, nechce totiž nechat manželku doma samotnou tak dlouho a ona chození moc nemusí. Je vlastně hezké, že se i tak vydá sám a pak za ní spěchá domů. Jídlo bylo výborné. Obří pánev paelly, pro mě vege verze. A jako třešnička na dortu píseň o poutnících, kterou nám majitel zahrál na kytaru a zazpíval. Poprvé tady cítím tu opravdovou „camino family“ atmosféru. Všichni u jednoho stolu. Možná bych se těm lidem neměla tolik vyhýbat.
7. den → Navarrete (37 km)
Měli pravdu. Týpek nade mnou chrápal jako dinosaurus těsně před vyhynutím. Pán z Holandska to v noci nevydržel a šel mu říct, ať nespí na zádech. Něco málo jsem ale možná naspala. Ráno vyrážím opět mezi prvními. Asi mám raději klid než davy. Poprvé vidím vycházet slunce. Jdu. Krok za krokem. Míjím vinice a historické vesničky.
Po cestě mě zastaví španělský stařík, něco mi říká španělsky – nevím co. Nakonec mi podá ruku a dá mi pusu na moji ruku. Dneska je první máj, takže dobrý. Asi neuschnu. V Logroñu, kde jsem chtěla původně zůstat, navštěvuji katedrálu… a pokračuji dál. Je tu na mě zase moc lidí. Do dalšího města je to ještě 12 km, ale krásná trasa – po rovině, kolem přehrady.
Poprvé nemám rezervaci. Zkouším to „poutnicky“ – kam dojdu, tam spím. Přicházím do Navarrete. Je tu několik albergue a já nevím, kam jít. Pomůže mi japonský pár, kterému jsem dřív nabídla vyfocení. Bylo nás pět, měli poslední čtyři místa. Dvě dvojice a já. Chtěli rozdělit dva starší bratry z USA, tak jsem nabídla, že budu sama. Místní dobrovolník na mě mrkne, jestli jsem byla hodná a zasloužím si speciální postel. A nakonec ji opravdu dostanu – jedinou sólo postel v celém albergue. Snaží se mi vyprávět příběh o Caminu a Panně Marii… ale byl starý, měl málo zubů a mluvil španělskou angličtinou, takže jsem chytala každé páté slovo. Možná říkal něco úplně jiného. Ale byl moc milý. Připomínal mi dědu Kašpárka.
8. den → Azofra (24 km)
Dnes mělo od 13 hodin pršet, takže vyrážím opět brzy. Po chvíli mě dochází paní z předchozího albergue. Jmenuje se Ingrid (první člověk, u kterého znám jméno), je z Holandska a je jí 66 let. Nakonec spolu strávíme celý den. Ve městě Nájera si dáme kávu, omrkneme Monasterio Santa María la Real a pokračujeme směrem k dnešní finální destinaci – Azofra.
Ani dnes nemám rezervaci. Zalíbila se mi ta svoboda. Ale jdu celkem svižně a s minimem pauz, takže na ubytování přicházím mezi prvními a volných postelí je dost. Dostávám mini pokojíček se dvěmi postelemi, který nakonec sdílím právě s Ingrid. Takže si střihnu intenzivní lekci angličtiny… vlastně celý den. Pak teplá sprcha, rychlá prohlídka vesničky a nohy nahoru.
Mám takový pocit, že tady svůj strach z mluvení anglicky definitivně zlomím. Člověk se tomu totiž nevyhne, ani když chce. Jen z toho neustálého přemýšlení v angličtině mám trochu zavařený mozek. Moc Čechů tu trasu nechodí
.9. den → Grañón (24 km)
Dnes vyrážím ještě za tmy. Společnost mi opět dělá Ingrid. Okolo nás se rozprostírají zelená pole a vinohrady. Je zataženo a všechny odstíny zelené tak vynikají ještě víc. Do první vesničky jdeme spolu, pak se rozdělujeme – Ingrid jde na snídani a já pokračuji dál. Ve městě Santo Domingo de la Calzada si sedám na lavičku a u krásné katedrály si dávám svoji svačinu. Občas kolem projde nějaké ranní ptáče z místních – s čerstvou bagetou v ruce. Dodnes nevím, odkud ji vzali. Je neděle a vypadá to, že je všude zavřeno.
Pokračuji směrem do vesničky Grañón. Jdu sem cíleně. Má tu být proslulé Albergue parroquial San Juan Bautista – jedno z nejikoničtějších míst na Caminu. Farní albergue. Křesťanská hospitalita. Společná večeře donativo, snídaně donativo a večerní modlitba. Přicházím… a nikde nikdo. Jen nápis: „Tady nechej boty a hůlky.“ Tak tam stojím v papučích a přemýšlím, jestli můžu jít nahoru po schodech. Po chvíli jdu. Uvítají mě tři místní dobrovolnice. Tentokrát razítko do kredenciálu nedostanu. Prý nám důvod vysvětlí později. Spíme na matracích na zemi. Sprcha je jedna pro ženy a druhá pro muže. Na 40 lidí. Dámská je plná, takže to beru rychle na pánské. Potom dlouho sedíme u velkého stolu na faře a povídáme si. Můj mozek z té angličtiny možná brzy exploduje. V tom hluku občas nechytám ani celé věty. Ale jsou to rozhovory, které bych jinde nejspíš nikdy nezažila. Třeba jedna holka ze Švédska je tu už pár dní. Kvůli zranění. A tak nám vypráví, jak to tu na faře má každý den stejný scénář, jen lidé se mění. A tak je to tu každý den nové i pro ni.
Kolem šesté večer zazvoní dobrovolnice na zvoneček a začíná společné chystání večeře. Hraje hudba. Každý má svůj úkol – někdo chystá stůl, někdo příbory, někdo krájí zeleninu, někdo vaří. Já krájím meloun. Mezitím si všichni povídáme a čekáme, až nám kluci z Itálie dovaří večeři: fazole v rajčatové omáčce s rýží, ratatouille… a jako dezert meloun. Prostě levně a co dům dal. Po večeři společně uklízíme. Nádobí myjeme v řadě – od jarové vody přes čistou až po utěrky. Hrají The Beatles. A když máme hotovo, začneme tančit. Párty rozjíždí pár z Mexika, tak kolem šedesátky – s energií dvacetiletých. Vyvolávají se názvy zemí, odkud jsme, a tančíme v kruhu.
Aby to bylo vyvážené, za chvíli odcházíme na společnou modlitbu. Každý ji čteme ve svém jazyce. Pak si posíláme velkou svíci a vkládáme do ní své modlitby, přání a poděkování. Kdo chce nahlas, kdo nechce muže potichu. Silný moment. Slzy v očích. Kluka z Itálie to úplně rozpláče.
A pak přichází vysvětlení razítka. Razítko jsme nedostali do kredenciálu, protože… jsme se měli „otisknout“ do srdcí ostatních poutníků. A tak jsme se šli s každým obejmout. Když jsem objala toho kluka z Itálie, bylo to jiné. Nejupřímnější objetí, jaké jsem kdy zažila. Dlouhé a pevné. Tohle se slovy přenést nedá. A tak si říkám… proč se lidi neobjímají častěji?
10. den → Villafranca Montes de Oca (30 km)
Nečekala jsem, že se na zemi na matraci vyspím tak dobře. Z každé strany jsem měla asi 10 centimetrů od sebe úplně cizí lidi. Itala a Korejku. A stejně to byla zatím nejlepší noc na Caminu. Ráno začíná společnou snídaní. A tak nějak pomaleji než obvykle.
Vycházím sama. Když opouštím vesnici, mám pocit, jako bych opouštěla i něco, co jsem si nesla v sobě… a už to nepotřebuju. Slzy mi tečou celou cestu až do další vesnice. Takže vlastně ani nevím, jak okolí vypadalo. Tam opět potkávám Ingrid a pár kilometrů si krátíme rozhovory o životě. Pak pokračuju zase sama.
Dnes mě poprvé dohnal pořádný déšť. Tak silný a vytrvalý, že to po chvíli vzdávám a jdu – kaluž nekaluž. Stejně mi v botách čvachtají ty „nepromokavé“ ponožky. Čeká mě ještě 13 km. Celou dobu v dešti. Takže kochání se dnes nekoná. Spíš jsem ponořená do svých myšlenek a zážitků ze včerejška. Počasí tomu nějak odpovídá. Plánovaných 30 km mám splněných, takže beru první albergue ve vesnici Villafranca Montes de Oca, které je po cestě. Dostávám horní postel. Beru, co je. Pak už jen horká, hodně horká sprcha, nacpat boty novinami… a odpočívat na další dny.
10 dní.
280 kilometrů.
Nohy bolí… ale furt to stojí za to.
Tak Buen Camino.