Prvních pět dní na Caminu je za mnou. 134 kilometrů v nohách. Záda stále komunikují. Nohy drží pohromadě. A já začínám chápat, proč se sem lidi vrací.
1. den: → Luzaide / Valcarlos (12 km)
Měla jsem v plánu jít jinou trasu. Přes Orisson. O něco víc do hor, o něco víc romantika. Jenže je tam málo ubytování a všechno bylo beznadějně plné. A já opravdu nechtěla zůstat někde v horách bez postele a přemýšlet, jak moc mě vesmír nemá rád. Naštěstí existuje ještě druhá trasa Camino Francés. Kouknu na ubytování. Poslední dvě místa. Beru bez váhání. Celou cestu jdu sama. Kolem mě jarní krajina. Krávy. Koně. Ovce. Prasata. Rozkvetlé pastviny. Nikde nikdo. Jen mě občas znervózní, že tam jdu opravdu sama. To jdou všichni jinudy? Nebo vyrazí až zítra? Nebo jsem něco zásadně nepochopila? Pak mi dojde, že mi to ticho vlastně vyhovuje. Cesta je nahoru dolů. Zato poslední kopec do města s hostelem je trest za všechny hříchy světa. Nahoru vylezu rudá jak rajče. Hostel mě překvapí. Malé pokojíčky po dvou postelích a vlastní koupelna. Po dvou nocích v autobuse rychle vysílám do vesmíru přání: Ať jsem sama. Klaplo to. Spala jsem devět hodin.
2. den: → Espinal (22,5 km)
Ráno se probouzím do mlhy, která by se dala krájet. Mrholí. Ve vzduchu jsou cítit hory. Pravděpodobně vyrážím první. Ostatní snídají v restauraci. Já po cestě žvýkám zero sugar tyčinku a piju protein z shakeru. Velmi poutnický luxus. Čekají mě čtyři hodiny do kopce. Kontaktní čočka mi v oku nějak nesedí, takže vlastně nevím, jestli je všechno kolem tak zelené, tak kouzelné a tak mokré… nebo jen blbě vidím. Jdu. Funím. V lehké krizi vytahuju i hole. A najednou něco přede mnou. Mlok. Krásnej žlutočernej. V Poddyjí ho nepotkám celý rok a v Pyrenejích si tu jen tak stojí jak model. A kouká na mě. Hned mám lepší náladu. Když vyjdu nad stromy, ptají se mě španělští policajti, jestli jsem OK. Jsem. Možná tak nevypadám, ale jsem. Do města už jen dvacet minut. A v tu chvíli vyleze slunce. Najednou mám energie víc než ráno. Dorazím k obrovskému albergue pro 150 lidí. Je teprve poledne. Nejsem si jistá, jestli chci spát se 149 cizími lidmi.
Dám pauzu a bookuju menší ubytování o osm kilometrů dál. Jedno z nejlepších rozhodnutí dne. Všichni zůstali tam. Já šla sama lesem, skrz stromy svítilo slunce a šlo se nádherně. Na ubytování otevřené dveře. Nikde nikdo. Jen starší francouzský pár. Anglicky uměli nula. Majitel mi po telefonu řekl, že nepřijde, vše je zaplacené a mám si vybrat postel. Tak to francouzům překládám přes Google Translate. Funguje to. A já si říkám, proč se se svojí angličtinou vůbec stresuju. Večer si povídám se starší Němkou. Říkala mi, že když šla Camino poprvé v mém věku, týden v kuse brečela. Prý uvolněné emoce. Tak jsem zvědavá, co čeká mě.
3. den: → Zubiri (21 km)
Celou noc někdo chrápal. Tipovala jsem Francouze. Bylo tam hlasité Rrr. Ráno ale zjistím, že francouzský pár už dávno balí ve společenské místnosti. Takže pachatel neodhalen. Vyrážím první. Ráno je zase mlha, chladno a krásně. Po cestě míjím koně na pastvinách. Takhle voní jen příroda. Tyhle španělské rána jsou nějak lehčí než doma. Hezčí. Ptáci zpívají. Z dálky cinkají zvonce okolo krku dobytka. A já zase stoupám do kopce. Takové kardio s muffinem v ruce.
Dneska mě čekají dva online pohovory. Takže mezi lesy a kopci řeším signál, klid a vhodné místo, kde budu vypadat jako seriózní kandidát, ne člověk žijící z müsli tyčinek. Oba stihnu. A mám ze sebe fakt dobrý pocit. Do Zubiri přicházím brzy. Albergue tu mají na starosti lidé s mentálním postižením. Krásná myšlenka, složitější domluva. Dám sprchu, vyperu věci a jdu do vesnice. Koupím si bagetu a croissant. Sednu si k řece a pozoruju poutníky přecházející kamenný most. Místní dáma hází svému labradorovi aport a ten si postupně ochočí každého poutníka v okolí. A když neházíš dostatečně rychle, tak si štěkne. Trochu jako naše Ammynka. Člověk tu vlastně nikdy není úplně sám. I když by někdy možná chtěl.
4. den→ Zizur Mayor (33,5 km)
Vyspala jsem se lépe, než jsem čekala. Nikdo nechrápal. Menší zázrak. Ráno je plno lidí, kteří chtějí vyrazit brzy. Doufala jsem, že půjdu aspoň chvíli sama. Naštěstí už mám systém balení. Zmizím rychleji než většina. První dvě hodiny klid. Mlha. Rosa. Ptáci. Pak mě někdo doběhne a začne mluvit. No super. Budu se muset socializovat. Nakonec z toho byl příjemný rozhovor. Ve slovenštině. Brňák, pracuje v Notinu a zná našeho Jirku. Dvě hodiny si povídáme. Cesta díky tomu ubýhá rychleji. Pak ho ale musím utnout. Šel moc rychle a já si uvědomila, že se zase někomu přizpůsobuju. A to je jedna z věcí, kterou chci změnit. Najít vlastní tempo. Na Caminu i v životě. Tak jsme se rozdělili. Došla jsem do Pamplony. Krásné město. Dala jsem si oběd na hradbách, prošla centrum…a šla dál. Moc lidí. Na noc končím v malém hostelu za městem. Na pokoji jen já a jeden kluk. Naštěstí pak odešel a vrátil se až v noci. A já měla pokoj sama pro sebe.
5. den → Estella-Lizarra (45 km)
Ráno vyrážím brzy. Ty rána se mi tu líbí víc než doma. Prvních pár kilometrů poprchává, ale příjemně. Krajina se během dne několikrát promění. Zelené pole, rozkvetlé barevné louky, vřesoviště, vinice, olivové háje. Pořád žasnu nad tím, kolik existuje odstínů zelené. Jet sem na jaře byl skvělý nápad. Na jednom kopci stojí sochy poutníků. Za nimi široká krajina. Sednu si opodál a dávám si ovocnou bio kapsičku. Nedaleko vidím čtyři modlící se postavy. Za chvíli vítr unáší do okolí popel. Někoho sem vzali na poslední pouť. Je to krásné gesto. Každý si tu neseme dva batohy. Jeden skutečný, s mušlí připnutou zvenku. A druhý neviditelný. Často těžší než ten první. Já si nesu Zoenčin starý obojek, aby tu byla se mnou. Poslední procházka. Jen jsem ještě nenašla místo, kde by se jí líbilo. Nebo možná potřebuju, aby šla se mnou až do cíle.
Po třiceti kilometrech se ozvou záda. Batoh mi připomene, že váží víc, než tvrdí. Ale nejsem žádná bábovka. Tak jdu dál. Noha za nohou. Kolem jedné odpoledne mi dojde, že jsem dnes ještě nepromluvila ani slovo. A vlastně mi to vůbec nevadí. První kontakt dne byl s panem farářem. Dával nám razítka do kredenciálu a hrozně si chtěl povídat. Španělsky. Rozumněla jsem jen Praha. Boleslav. Fotbal. Palec nahoru.
Večer hostel plný Italů. Hudba nahlas. Kuchyně obsazená. Vaří. Zpívají. Tančí. Večeří dvě hodiny. Itálie je stav mysli. A to se mi líbí. Jeden starší ital mě zve ke stolu. Bohužel už mám po večeři. A stejně bych mu nerozuměla ani slovo. Mluví jen italsky. Takže komunikujeme pantomimou.
Prvních pět dní je za mnou.
134 kilometrů od Saint-Jean.
A zatím držím.
Tak Buen Camino.