Je 23. dubna, sedm večer. A já sedím ve svém prvním autobuse směr Saint-Jean-Pied-de-Port. Start mojí pouti.
Proč jedu autobusem? Protože chci jet low-cost. Protože díky pár válkychtivým pánům vystřelily ceny letenek do nebes. Doslova. Protože mám ráda jiné zážitky – a možná u nich trochu ráda trpím.
Tak tu sedím ve Flixbusu. Týpek vedle mě dýchá tak nahlas, že mu počítám nádechy a výdechy. Znervózňuje mě to. Nebo mě možná znervózňuje fakt, že jsem to opravdu udělala. Že jedu na svůj první sólo trip.
Cestu Praha → Curych jsem celou prospala. Naštěstí patřím k těm šťastlivcům, které dopravní prostředky uspávají téměř okamžitě. Probudila jsem se až ve Švýcarsku. Kolem mě hory, krávy a nekonečná zeleň. To se mi líbí.
Za pět hodin jsem stihla projít celé historické centrum Curychu tam a zpět. První small talk mám za sebou. Zastavil mě postarší švýcarský pár – vypadali jako z časopisu Spokojený důchodce. Dopolední procházka parkem, ruku v ruce, široký úsměv. Zaujalo je, jestli jsem cestovatel. Prý kvůli mému obřímu batohu. Po krátkém zamyšlení říkám, že ano. Jsem nezaměstnaný cestovatel. Říká se tomu krize mileniálů. Když jsem jim řekla, co mě čeká, byli nadšení. Stejně jako já. Popřáli mi šťastnou cestu a každý jsme šli dál svou cestou.
Osm kilometrů v nohách. Připravená strávit další hodiny v autobuse směr Bayonne. Uťapkaná si dávám pauzu. Než přijede autobus, dávám si, po vzoru místních, piknik v nedalekém parku. Cappuccino a sladká dobrota. Dát si měsíc bez mobilu se mi začíná líbit. Nikdy předtím jsem neměla čas jen tak pozorovat. Život kolem sebe. Lidi. Motýly. Kachny. Jak se tomu říká? Síla přítomného okamžiku?
Cesta z Curychu už taková pohodička nebyla. Až do Lyonu jsem sice seděla sama, takže pohodlí. Jenže přede mnou a za mnou seděly dvě „telefonistky“. Pět hodin v kuse. Koho mi to jen připomíná? Když už se mi přes ten rachot podařilo usnout, v Lyonu mě vzbudil pán, že mu sedím na místě. Neseděla jsem. To ta telefonistka za mnou. Takže si přesedla. Samozřejmě že za mnou. Dvakrát hurá. A tak jsem měla telefonistku přede mnou. Telefonistku vedle sebe. A pán za mnou? Ten každých pět minut zakašlal. Občas přidal orchestr v podobě smrkání. A nakonec i chrápání. A tak si říkám – vyspím se dneska, nebo spíš ne? Nakonec jsem to přežila.
Bus měl hodinu zpoždění. Pozitivní přístup, říkám si. Místo rychlého přestupu na vlak mám asi tři a půl hodiny na objevování Bayonne.
V katedrále si kupuji kredenciál. Ten den jsem první. Za zvuku zvonů, odbíjejících deset hodin, vyrážím objevovat město. Teprve se probouzí k životu. Všichni jsou svátečně oblečení. Ženy mají výrazné rtěnky. V rukou káva a cigareta, jako by to bylo zase in.
Kupuji si croissant, sedím na břehu řeky a pozoruju lidi. Nikdo nikam nespěchá. Jakoby zatažená obloha a romantická architektura města všechno zpomalily.
Je čas. Vlak jsem našla hned. Podle spousty lidí s velkými batohy. Běží mi hlavou, kde všichni vzali tolik volna? A to vážně jede tolik lidí na Camino?
Jelo. Celý zástup se vylodil z vlaku a všichni mířili do centra pro kredenciál. Zavřeno. Do 15 hodin. Bylo 12:30.
Naštěstí už ho mám. Procházím si městečko. Moc lidí. Zůstat tu nechci. Tak vyrážím rovnou na cestu.
Není čas ztrácet čas.