Vždycky si říkám, že to je asi znamení.
Fisherman’s Trail na mě vyskakoval úplně všude. Instagram, články, doporučení… všude. Po všem, co se mi dělo v životě, jsem měla chuť se prostě sbalit a odjet sama.
Jenže shodou okolností měl brácha třicetiny. A tak jsem mu navrhla, že ho vezmu na dovolenou.
On chtěl Madeiru. Ale já nekradu. Takže jsem ho – jako správná starší sestra – přesvědčila na Portugalsko.
Plán vs. realita
První problém byl termín a délka. Ale já jsem samozřejmě četla jen nadpisy, takže mi přišlo úplně v pohodě ujít 225 km za 7 dní. Matematika byla jasná: 37,5 km denně. To se dá.
Moje hlava měla plán. Moje ego se ho drželo zuby nehty. A někde v článku přece stálo: „Nenáročná stezka.“ Ano. Ale za 12 dní. Ne za 6.
Den 1 – nadšení vs. písek
První den jsme si dali rovnou 40 km z Porto Covo do Almograve. A byl to WOW moment. Útesy, oceán, vítr ve vlasech. Říkala jsem si, že v tom měkkém písku s tímhle výhledem se půjde jedna radost. A taky že šlo. Prvních pár kilometrů. Pak přišel první fail: barefoot síťované boty. Každý kilometr jsem z nich vysypávala celé dětské pískoviště. A posledních 5 km? Ztratili jsme se. Takže jsme si to samozřejmě ještě prodloužili. Klasika.
Den 2 – euforie končí
Dalších 40 km. Směr Odeceixe. Pořád krásné výhledy. Pořád písek. A tentokrát už i bolest. Pravá kyčel se ozvala. Dost možná kvůli tomu kolíbavému stylu chůze v písku. Kdo ví. Na konci dne jsme došli do krásného městečka s dovolenkovým vibem. Pizza a mojito na náměstí chutnala jako nejlepší na světě. Možná bylo. Možná jsem měla jen hlad. Na hostelu jsme potkali italské sourozence. Taky starší sestra a mladší bratr. Jen na nás koukali trochu jako na blázny, když jsme řekli, že máme 80 km za dva dny. Oni to šli čtyři. A taky nevypadali tak zničeně jako my.
Den 3 – realita
Jen 18 km. Den za odměnu. A nebo taky ne. Pravou kyčel s bolestí následovala i levá. Vítr foukal. Cesta šla nahoru a dolů. Ale výhledy byly pořád neskutečné. A jestli mi někdy někdo bude říkat, ať se „napojím na své tělo“…tak tady jsem měla splněno. Cítila jsem úplně všechno. Svaly, klouby, kosti… i vlasy. Přítomný okamžik jak vyšitý. Ale pauzy na pláži jsem si užívala. Brácha hledal žraločí zuby. Neúspěšně.
Den 4 – už bude den za odměnu?
Rána měla svoje kouzlo. Slunce, vůně lesa po dešti, ticho.A lidi.Portugalci často neumí ani slovo anglicky, ale vždycky vám pomůžou.Tohle na nich miluju. Člověk se tu cítí skoro jako u babičky na prázdninách.
Den 5 – autopilot
Cesta do Vila do Bispo. Méně oceánu, víc lesa. Tělo bolelo, ale už šlo tak nějak samo. Samospádem. Místo večeře Lidl a víno a čokoláda jako lék na cestu. Fungovalo to.
Den 6 – cíl
Přiznávám se. 25 km jsme skipli. 55 km za den bych nedala ani já, ani brácha. Ale jednou se vrátím a dokončím to. Pro klid duše. Byly momenty, kdy jsem brečela. V duchu. Když jsem si nohu posunovala do kopce manuálně. Když mě brácha podporoval. Stylem ségra i důchodci tě předběhnou. Každopádně ten moment, kdy vidíš cíl a jdeš k němu…to je něco. Krok za krokem. A město se přibližuje. Došli jsme. 200 km za 6 dní. Bolelo mě úplně všechno. Ale byla jsem na nás neskutečně pyšná.
Lagos
A Lagos? Totální kontrast. Turistický, živý, hlučný. Ale to je přesně to, co potřebuješ na konci cesty. Dobré jídlo. Pití. Hudba. Dovolenkovou energii. A pocit, že jsi to zvládla.
Co mi ta cesta dala?
Že po třicítce už regenerace není, co bývala.
Že písek je úplně jiný level než les.
Že se s bráchou nezabijeme ani po 7 dnech spolu.
Že Portugalci jsou skvělí.
A že teď už asi zvládnu cokoliv.
Tak šťastnou cestu.
A zase příště.