Moje první pouť. Květen 2022. Stojím před katedrálou v Portu, v ruce držím kredenciál a najednou mám zvláštní pocit. Jako bych stála na začátku něčeho, co mi ještě nedává smysl… ale vím, že je to důležité.
Vedle mě stojí Zuzka. Dvě holky, dva batohy a před námi několik stovek kilometrů. Nevíme přesně, co nás čeká. Víme jen to, že chceme jít.
1. den – Porto → Vilarinho (32 km)
Po noci na hostelu vyrážíme v 8:30. Nadšené. Odpočaté. Trochu ztracené. A to doslova. Vymotat se z Porta je mnohem těžší, než jsme čekaly. Točíme se v kruhu, přecházíme ty samé ulice a nachodíme zbytečné kilometry. Žluté šipky jako by si s námi hrály. A my s nimi. Jsou všude a zároveň jako by vedly všemi směry. Když konečně najdeme správný směr, přichází rytmus. Krok za krokem. Město se pomalu rozpouští za námi. Ze začátku se kochám. Kachličky, kostely, barevné domy. Jenže po pár kilometrech se všechno začne slévat. Chci zeleň. Klid. Ticho. Nic z toho nepřichází. Odpoledne stojíme před rozhodnutím. Změnit trasu? Jít k oceánu? Ta myšlenka láká, ale realita nás rychle vrací zpátky – aplikace nás vede přes dálnici. Tak nic. Pokračujeme dál. Pak přijde „ohavná“ cesta. Kratší. Ale jen o kilometr. Úzká silnice. Auta sviští kolem. Žádný prostor. Žádná jistota. V tu chvíli už nejde o romantiku pouti. Jde o to projít. A možná trochu i přežít. Do Vilarinha dorazíme unavené, ale odhodlané. Uvidíme ceduli malého albergue a rozhodneme se zkusit štěstí. Bez rezervace. Bez jazyka. Bez plánu. To, co následuje, je absurdní divadlo. Majitel, jeho žena, my, telefon a Ital na druhé straně… nikdo přesně neví, co se děje. A přesto se to nějak vyřeší. Zázrak? Možná. Necháme batohy prakticky u cizích lidí a jdeme na večeři. A doufáme. A ono to vyjde. Sedíme nad tříchodovým poutnickým menu, pijeme pivo a smějeme se. První den. Třicet dva kilometrů. A ten zvláštní pocit, že tohle bude větší, než jsme čekaly.
2. den – Vilarinho → Barcelos (31,5 km)
Ráno je jiné. Vzduch je svěží, svět tišší a cesta konečně vede přírodou. Najednou to dává smysl. Už víme, jak hledat žluté šipky. Už víme, jak jít. Před polednem potkáváme Fabiana. Švýcar. Třetí den na cestě. Přidá se k nám. Je to sympaťák. Jdeme spolu a povídáme si. A pak na otázku, co na téhle pouti hledá, řekne větu, která se mi vryje pod kůži: „Jsem ve svém životě kompletně šťastný, tak prostě jdu.“ Zarazím se. Protože já to cítím stejně. Najednou si uvědomím, že nejdu proto, že něco hledám. Jdu proto, že už to mám. A chci to prožít ještě víc. Cestou se k nám přidá Petra alias „Růžovka“, jak jsme jí pracovně říkaly. Předtím jsme jí málem sprintem „utíkaly“, protože naše ego nezvládalo, že nás někdo dohání. Respektive jsme si myslely, že ten někdo je starší dáma v růžovém tričku z předchozího ubytování. Ta přece nemůže být rychlejší než my. Řekla bych, že právě tady začal náš první skutečný boj s egem. Teď už jdeme čtyři. Smějeme se. Sdílíme. A kilometry ubíhají rychleji. Dělíme se o vodu i svačiny a žijeme poutnický život. Na oběd nás pozval Fabian. Bylo to od něj opravdu milé gesto. Do Barcelosu dorazíme unavené, ale plné energie z lidí. Večeři v restauraci už nezvládneme. Lidl, sprcha, postel.
3. den – Barcelos → Ponte de Lima (35 km)
Budík v 6:00. Tělo bolí. Oko oteklé. Nevím proč. Realita přichází naplno. Dnes nechceme mluvit. Nechceme sdílet. Chceme jít samy. Přichází první větší krize. Na chvíli se schováme v kostele, jen abychom pustily Fabiana před sebe. Potřebujeme svoje tempo. Svoje ticho. Kdežto on potřebuje společnost. Krajina je krásná. Ale už ji tolik nevnímám. Vnímám jen kroky. A únavu. Poslední kilometry jsou nekonečné. Cíl vidíme… a přitom se vzdaluje. Mám pocit, že už nemůžu. Ale dojdu. Jsme poslední. Ale jsme tam. Zbyla na nás poslední místa v místním albergue, a to jen díky rezervaci. Na palci mám první puchýř. Na ruce, ne na noze. Cestou jsem si totiž vzala klacek jako poutnickou hůl. Nebyl to dobrý nápad. Když si večer sednu s pivem v ruce, chutná jako odměna za všechno. V restauraci hned naproti ubytování, dál bychom stejně už nedošly, potkáváme Fabiana. Zveme ho na oplátku na večeři. Jím, jsem extrémně unavená, skoro nemluvím, jen žvýkám. A najednou mi dojde, že jsem tak trochu omylem kazišuk na rande Zuzky a Fabiana.
4. den – Ponte de Lima → Fontoura (27,5 km)
Nejhorší noc. Třicet lidí na pokoji. Vrzající podlaha. Prostatičtí důchodci. Nekonečné vstávání. Čelovka do obličeje co patnáct minut. Budíček před pátou. Ráno jsem naštvaná. Já i Zuzka. Unavené. Bolavé. Ale jdeme. Pravé lýtko bolí. Levá holeň bolí. Každý krok je vědomý. A pak mi malý pes ukradne ponožku. Začnu se smát. A něco se ve mně uvolní. Po Zuzce zůstává mastný flek na silnici a nálada už je zase při starém. Jdeme lesem. Ticho. Sluchátka. Klid. A pak přijde další krize. Poslední dva kilometry. Myslím si, že to nedám. Že si sednu a zůstanu tam. Dojdeme k ubytování. Zavřeno. Neděle. Další je sedm kilometrů dál. Chvíli stojíme. A pak prostě jdeme. Nevím, odkud se ta síla vzala. Ale najednou tam byla. Do Fontoury dojdeme vyčerpané. A šťastné. Tohle byl den, kdy jsme si sáhly hluboko.
5. den – Fontoura → O Porriño (28 km)
Dnes přecházíme hranice. Most. Portugalsko končí. Začíná Španělsko. A moje hlava si vytvoří jednoduchou větu: Spain = pain. Bolest je všude. Od kolen dolů si moje nohy dělají, co chtějí. Ale zároveň přichází něco silného. Najednou vím, že můžu mít všechno, co chci. A právě teď to mám. Poslední kilometry jsou betonové, horké a nekonečné. Ale jdeme. Nohy už jdou tak nějak samospádem.
6. den – O Porriño → Arcade (26,5 km)
Vstáváme v 5:30. Bez snídaně. Po pár hodinách nacházíme otevřený podnik. Vejce se sýrem v housce. Nejlepší jídlo na světě. V tu chvíli. Směju se. Zpívám. Možná i trochu šílím hlady. Odpoledne sedíme u řeky. Pivo. Klid. Na chvíli nic nemusíme. A právě tyhle chvíle si pamatuju nejvíc. A taky to, když si jako vegetarián objednám bramborové krokety a ony jsou plněné šunkou. Spoustou šunky. Vyměním je se Zuzkou za hranolky. Tak vyhladovělá, abych zase začala jíst maso, ještě nejsem.
7. den – Arcade → Tivó (33,5 km)
Poprvé zataženo. A s tím přichází zvláštní ticho. Klid. Vnitřní zastavení. Příroda je krásnější než kdy dřív. A já ji konečně vnímám. V Pontevedeře se zastavíme v chrámu. Pomodlíme se. Za cestu. Za zdraví. Ten den je tichý. A silný. A my máme na světě první song: Cobblestones.
8. den – Tivó → Padrón (21,5 km)
Cesta se mění. Více lidí. Více ruchu. Méně spontánnosti. Už rezervujeme ubytování dopředu. Už to není jen naše cesta. Ale pořád jdeme. Smějeme se. Posloucháme hudbu. Sníme. A já mám pocit, že Zuzka ví přesně, co si myslím, ještě dřív, než to řeknu. Tady to možná ještě neví, ale právě se nominovala na nejlepšího parťáka na cestování.
9. den – Padrón → Santiago de Compostela (26 km)
Vstáváme ve 4:30. Tma. Ticho. Hvězdy nad námi. Jdeme. Poslední kilometry bolí. Ale nesou nás. A pak… Santiago. Stojíme před katedrálou. Unavené. Zpocené. V davu. Necítím skoro nic. Až když vejdu dovnitř sama, zapálím svíčku a na chvíli se zastavím… dojde mi to. My to opravdu zvládly.
10. den – Santiago → Fisterra
Místo návratu jedeme ještě dál. Autobusem na konec světa. Do Fisterry. Stojím na útesech, vítr mi fouká do vlasů a poprvé to celé dolehne. Ne v cíli. Ale tady.
A co mi pouť dala?
Naučila mě jít.
I když to bolí.
I když nevím, kolik toho ještě zbývá.
I když mám pocit, že už nemůžu.
Protože většinou můžu. Jen o tom ještě nevím.
A někde mezi Portem a Santiagem jsem se zamilovala.
Do chůze.
Do cesty.
Do jednoduchosti.
Do přítomného okamžiku.
Do života, který se skládá z jednoho kroku za druhým.
A hlavně do toho pocitu, že všechno, co potřebuju, si nesu na zádech… a v sobě.
Tohle byla moje první pouť.
A rozhodně ne poslední.
Buen camino.